Vzteklina

Z WikiSkript
Lyssavirus
Rhabdoviridae
Schéma viru vztekliny
Schéma viru vztekliny
Typ NK ssRNA
Zdroj liška, netopýr, pes, šelmy
Přenos kousnutím infikovaným zvířetem skrze sliny, aerosolem
Výskyt kosmopolitně, v západní a střední Evropě vymýcen
Onemocnění vzteklina
Diagnostika anamnéza a klinický obraz
Terapie neexistuje
Očkování preexpoziční/postexpoziční profylaxe


Vzteklina (rabies, lyssa) je virové infekční onemocnění, způsobující akutní encefalitidu. Vyznačuje se dlouhou inkubační dobou a 100% úmrtností. Jakmile dojde k manifestaci klinických příznaků, je choroba vždy smrtelná.[1]

ČR je od roku 2004 považována za „Rabies-free“ (v ČR se vzteklina nevyskytuje). V ČR se lze setkat s importovanou vzteklinou nebo se vzteklinou po kousnutí netopýrem. Zvýšené riziko vztekliny je při hranicích s Polskem a Slovenskem (tyto země nejsou „Rabies-free“).

Epidemiologie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Hlavními vektory viru jsou různé druhy volně žijících i domácích masožravců. Netopýři hrají též důležitou roli v epidemiologii vztekliny. Vzteklina se přenáší kontaminací rány infekční slinou nakaženého zvířete. Hlavním rezervoárem vztekliny v Evropě je liška obecná, od ní se často infikují psi. Pomocí orální vakcinace lišek byla vzteklina úspěšně eliminována v zemích západní a střední Evropy. U nás byl poslední výskyt zaznamenán v roce 2002.

Patogeneze[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Charakteristické Negriho tělíska v Purkyňových buňkách mozečku u pacienta, který zemřel na vzteklinu

Vzteklinu vyvolává lyssavirus, patřící do skupiny rhabdoviridae[2]. Přenáší se při pokousání infikovaným zvířetem jeho slinami. Inkubační doba se pohybuje mezi třemi týdny až několika měsíci(20–60 dní)[3]. Virus vztekliny je neurotropní, do buňky vstupuje přes acetylcholinový receptor a replikuje se v cytoplazmě. Virové proteiny pak tvoří intracytoplazmatické inkluze viditelné ve světelném mikroskopu jako tzv. Negriho tělíska (např. v Purkyňových buňkách, ale nemusí se vyskytovat ve všech případech). Z místa kontaminace do CNS se virus šíří perineurálně. Napadá mozkovou kůru, prodlouženou míchu, jádra hlavových nervů a spinální ganglia.

Pacient se vzteklinou

Klinické příznaky[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Nemoc propuká poté, co virus začne masivně napadat mozkové buňky. Podle virulence kmene se u člověka dříve nebo později projevuje:

  • únava a poruchy spánku
  • emoční labilita a neklid
  • bolesti hlavy
  • dezorientace a zmatek
  • stoupající teplota
  • napětí v jizvě

Po několika málo dnech se objevuje:

  • nechutenství
  • nadměrná produkce slin
  • profúzní pocení

Pak nastává stadium bolestivosti při použití motorických svalů, hlavně polykacích a laryngeálních, nemocný trpí dysfagií a dušností.
V dalším průběhu nemoci se objevuje nadměrná vzrušivost:

  • hydrofobie – i pouhý pohled na vodu nebo zvuk tekoucí vody vyvolá u nemocného prudkou reakci
  • aerofobie – podobné příznaky při pobytu na chladném vzduchu

Později se úzkost a nervozita stupňuje, nemocný je agresivní, zuří, projevuje se u něj absence strachu a další poruchy osobnosti. Většina z těchto projevů má původ v bolesti následující po jakémkoliv podnětu, který způsobí aktivaci nervových spojů v CNS.
Majorita postižených umírá na srdeční selhání po záchvatech zuřivosti a zvláště ve stadiu křečí. Choroba končí vždy smrtí během několika dnů (obvykle 2 až 10 dnů po nástupu nemoci[3]).
Viremie se u vztekliny nerozvíjí a virus, který se šíří axoplasmou neuronů, je chráněn dlouho před kontaktem s buňkami imunitního systému. U neočkovaných jedinců se specifické protilátky v séru objevují zpravidla až současně se zjevným onemocněním. Důležitou známkou infekce CNS je nález specifických Ig v likvoru.

Diferenciální diagnostika[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Diferenciálně diagnosticky je nutné odlišit tetanus.

Léčba[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Léčba vztekliny neexistuje.

Prevence a profylaxe[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Profylaxe vztekliny.

Prevenci proti vzteklině u lidí představuje zejména vyhýbání se neznámým zvířatům. V průmyslově vyspělých státech se provádí celoplošné očkování divoké zvěře pomocí živé atenuované vakcíny, která obsahuje adaptovaný a oslabený virus vztekliny.

Člověk, který přišel do styku s inkriminovaným zvířetem, musí být okamžitě očkován. K očkování je možno přikročit i později, obvykle má nakažený slušné šance, začne-li se do týdne po pokousání, nicméně riziko neúspěchu s rostoucí prodlevou mezi pokousáním a první injekcí stoupá. Pokud očkování uspěje, imunizovaný organismus zlikviduje infekci dříve, než se dostane do mozku.

V dnešní době se pro očkování používají vakcíny vyráběny inaktivací lyssavirů. Viry vztekliny se nejčastěji pomnožují na lidských diploidních buňkách a kuřecích fibroblastech. Jedna vakcinační dávka obsahuje minimálně 2,5 IU inaktivované virové suspenze (lyofilizátu).


Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Externí odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Reference[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. SEIDL, Zdeněk a Jiří OBENBERGER. Neurologie pro studium i praxi. 2. vydání. Praha : Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0623-7.
  2. POVÝŠIL, Ctibor a Ivo ŠTEINER, et al. Speciální patologie. 2. vydání. Praha : Galén-Karolinum, 2007. s. 297-299. ISBN 978-80-7262-494-2.
  3. a b BEDNÁŘ, Marek, Andrej SOUČEK a Věra FRAŇKOVÁ, et al. Lékařská mikrobiologie : Bakteriologie, virologie, parazitologie. 1. vydání. Praha : Marvil, 1999. 558 s. s. 455–457. ISBN 8023802976.

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • HAVLÍK, Jiří, et al. Infektologie. 2. vydání. Praha : Avicenum, 1990. 393 s. ISBN 80-201-0062-8.
  • KARGER-DECKER, Bernt. Unsichtbare Feinde. 1. vydání. Lipsko : Koehler & Amelang, 1968. 
  • BENEŠ, Jiří, et al. Infekční lékařství. 1. vydání. Galén, 2009. 651 s. ISBN 978-80-7262-644-1.