Vzteklina

From WikiSkripta

(Redirected from Virus vztekliny)

Lyssavirus
Rhabdoviridae
Schéma viru vztekliny
Schéma viru vztekliny
Typ NK ssRNA
Zdroj liška, netopýr, pes, šelmy
Přenos kousnutím infikovaným zvířetem skrze sliny, aerosolem
Výskyt kosmopolitně, v západní a střední Evropě vymýcen
Onemocnění vzteklina
Diagnostika anamnéza a klinický obraz
Terapie neexistuje
Očkování preexpoziční/postexpoziční profylaxe


Vzteklina (rabies, lyssa) je virové infekční onemocnění, způsobující akutní encefalitidu. Vyznačuje se dlouhou inkubační dobou a 100% úmrtností. Jakmile dojde k manifestaci klinických příznaků, je choroba vždy smrtelná.[1]

ČR je od roku 2004 považována za „Rabies-free“ (v ČR se vzteklina nevyskytuje). V ČR se lze setkat s importovanou vzteklinou nebo se vzteklinou po kousnutí netopýrem. Zvýšené riziko vztekliny je při hranicích s Polskem a Slovenskem (tyto země nejsou „Rabies-free“).

Epidemiologie[edit | edit source]

Hlavními vektory viru jsou různé druhy volně žijících i domácích masožravců. Netopýři hrají též důležitou roli v epidemiologii vztekliny. Vzteklina se přenáší kontaminací rány infekční slinou nakaženého zvířete. Hlavním rezervoárem vztekliny v Evropě je liška obecná, od ní se často infikují psi. Pomocí orální vakcinace lišek byla vzteklina úspěšně eliminována v zemích západní a střední Evropy. U nás byl poslední výskyt zaznamenán v roce 2002.

Patogeneze[edit | edit source]

Charakteristické Negriho tělíska v Purkyňových buňkách mozečku u pacienta, který zemřel na vzteklinu

Vzteklinu vyvolává lyssavirus, patřící do skupiny rhabdoviridae[2]. Přenáší se při pokousání infikovaným zvířetem jeho slinami. Inkubační doba se pohybuje mezi třemi týdny až několika měsíci(20–60 dní)[3]. Virus vztekliny je neurotropní, do buňky vstupuje přes acetylcholinový receptor a replikuje se v cytoplazmě. Virové proteiny pak tvoří intracytoplazmatické inkluze viditelné ve světelném mikroskopu jako tzv. Negriho tělíska (např. v Purkyňových buňkách, ale nemusí se vyskytovat ve všech případech). Z místa kontaminace do CNS se virus šíří perineurálně. Napadá mozkovou kůru, prodlouženou míchu, jádra hlavových nervů a spinální ganglia.

Pacient se vzteklinou

Klinické příznaky[edit | edit source]

Nemoc propuká poté, co virus začne masivně napadat mozkové buňky. Podle virulence kmene se u člověka dříve nebo později projevuje:

  • únava a poruchy spánku
  • emoční labilita a neklid
  • bolesti hlavy
  • dezorientace a zmatek
  • stoupající teplota
  • napětí v jizvě

Po několika málo dnech se objevuje:

  • nechutenství
  • nadměrná produkce slin
  • profúzní pocení

Pak nastává stadium bolestivosti při použití motorických svalů, hlavně polykacích a laryngeálních, nemocný trpí dysfagií a dušností.
V dalším průběhu nemoci se objevuje nadměrná vzrušivost:

  • hydrofobie – i pouhý pohled na vodu nebo zvuk tekoucí vody vyvolá u nemocného prudkou reakci
  • aerofobie – podobné příznaky při pobytu na chladném vzduchu

Později se úzkost a nervozita stupňuje, nemocný je agresivní, zuří, projevuje se u něj absence strachu a další poruchy osobnosti. Většina z těchto projevů má původ v bolesti následující po jakémkoliv podnětu, který způsobí aktivaci nervových spojů v CNS.
Majorita postižených umírá na srdeční selhání po záchvatech zuřivosti a zvláště ve stadiu křečí. Choroba končí vždy smrtí během několika dnů (obvykle 2 až 10 dnů po nástupu nemoci[3]).
Viremie se u vztekliny nerozvíjí a virus, který se šíří axoplasmou neuronů, je chráněn dlouho před kontaktem s buňkami imunitního systému. U neočkovaných jedinců se specifické protilátky v séru objevují zpravidla až současně se zjevným onemocněním. Důležitou známkou infekce CNS je nález specifických Ig v likvoru.

Diferenciální diagnostika[edit | edit source]

Diferenciálně diagnosticky je nutné odlišit tetanus.

Léčba[edit | edit source]

Léčba vztekliny neexistuje.

Prevence a profylaxe[edit | edit source]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Profylaxe vztekliny.

Prevenci proti vzteklině u lidí představuje zejména vyhýbání se neznámým zvířatům. V průmyslově vyspělých státech se provádí celoplošné očkování divoké zvěře pomocí živé atenuované vakcíny, která obsahuje adaptovaný a oslabený virus vztekliny.

Člověk, který přišel do styku s inkriminovaným zvířetem, musí být okamžitě očkován. K očkování je možno přikročit i později, obvykle má nakažený slušné šance, začne-li se do týdne po pokousání, nicméně riziko neúspěchu s rostoucí prodlevou mezi pokousáním a první injekcí stoupá. Pokud očkování uspěje, imunizovaný organismus zlikviduje infekci dříve, než se dostane do mozku.

V dnešní době se pro očkování používají vakcíny vyráběny inaktivací lyssavirů. Viry vztekliny se nejčastěji pomnožují na lidských diploidních buňkách a kuřecích fibroblastech. Jedna vakcinační dávka obsahuje minimálně 2,5 IU inaktivované virové suspenze (lyofilizátu).


Odkazy[edit | edit source]

Související články[edit | edit source]

Externí odkazy[edit | edit source]

Reference[edit | edit source]

  1. SEIDL, Zdeněk a Jiří OBENBERGER. Neurologie pro studium i praxi. 2. vydání. Praha : Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0623-7.
  2. POVÝŠIL, Ctibor a Ivo ŠTEINER, et al. Speciální patologie. 2. vydání. Praha : Galén-Karolinum, 2007. s. 297-299. ISBN 978-80-7262-494-2.
  3. a b BEDNÁŘ, Marek, Andrej SOUČEK a Věra FRAŇKOVÁ, et al. Lékařská mikrobiologie : Bakteriologie, virologie, parazitologie. 1. vydání. Praha : Marvil, 1999. 558 s. s. 455–457. ISBN 8023802976.

Použitá literatura[edit | edit source]

  • HAVLÍK, Jiří, et al. Infektologie. 2. vydání. Praha : Avicenum, 1990. 393 s. ISBN 80-201-0062-8.
  • KARGER-DECKER, Bernt. Unsichtbare Feinde. 1. vydání. Lipsko : Koehler & Amelang, 1968. 
  • BENEŠ, Jiří, et al. Infekční lékařství. 1. vydání. Galén, 2009. 651 s. ISBN 978-80-7262-644-1.