Nádory slinných žláz
Nádory slinných žláz mohou postihovat jak velké, tak i malé slinné žlázy, přičemž nejčastější lokalizací je glandula parotis. Objevují se převážně u dospělých pacientů a klinicky se projevují zejména jako tuhé, nebolestivé zvětšení postižené žlázy.
Klasifikace
| Epitelové nádory benigní |
|
| Epitelové nádory maligní |
|
| Mezenchymové nádory benigní | Lipom, hemangiom, hemangioendoteliom, lymfangiom, neurinom, neurofibrom |
| Mezenchymové nádory maligní | Lymfom, sarkom |
| Metastázy maligních tumorů jiných orgánů | Nejčastěji metastázy maligního melanomu, spinocelulárního karcinomu či karcinomu ledviny |
Benigní nádory slinných žláz
Benigní nádory slinných žláz jsou velmi variabilní, jejich výskyt není závislý na pohlaví. Obvykle rostou pomalu a nebolestivě, přičemž epitelové typy se vyskytují častěji než mezenchymové.
Mezi nejčastější benigní nádory patří pleomorfní adenom (smíšený tumor, myxochondroepiteliom) a papilární cystadenolymfom (Warthinův tumor). Základní terapeutickou metodou je chirurgické odstranění.
Pleomorfní adenom (myxochondroepiteliom)
_S-100.jpg)
Je nejčastějším benigním nádorem slinných žláz a zároveň nejčastějším tumorem glandula parotis. Jedná se o epitelový nádor, který se vyskytuje především ve středním a vyšším věku a obvykle roste pomalu. Klinicky se projevuje jako nebolestivé zduření. Nádor má tendenci prorůstat do pouzdra, což zvyšuje riziko malignizace, může také docházet k recidivám.
Histologicky je pro pleomorfní adenom typická přítomnost více složek – střídají se epiteliomatózní oblasti s trabekulární, duktální, acinózní či solidní úpravou se složkami myxoidními a chondroidními.
Papilární cystadenolymfom (Warthinův tumor)
Jde o druhý nejčastější benigní nádor slinných žláz. Nejčastěji se vyskytuje v glandula parotis a podčelistních žlázách, tvoří přibližně 9 % všech nádorů příušní žlázy. Typicky postihuje muže po 40. roce života. Nádor bývá dobře ohraničený, tuhý, kulovitý, proti spodině dobře pohyblivý a na sonografii může imitovat cystu. Roste pomalu, recidivuje asi v 10 % případů a maligní transformace je velmi vzácná. Vzniká proliferací epiteliálních inkluzí v intraparotických lymfatických uzlinách. Histologicky je pro něj typický dvojvrstevný epitel s jádry orientovanými do lumen a stroma tvořené lymfatickou tkání.
Další méně časté nádory
Bazocelulární adenom
Asi 70 % případů vyskytuje v glandula parotis a v přibližně 20 % případů v malých slinných žlázkách rtu. Nejčastěji se objevuje v sedmém deceniu života. Přestože má obecně nezhoubný charakter, může v některých případech přecházet v bazocelulární karcinom.
Myoepiteliom
Vzácný nádor, který postihuje především glandula parotis. Na rozdíl od pleomorfního adenomu netvoří duktální struktury. Má potenciál k maligní transformaci.
Onkocytom
Vyskytuje se nejčastěji v 6.–7. deceniu, převážně u žen. Roste pomalu, bývá pohyblivý a malý, obvykle do 2 cm. Vytváři pouzdro a na řezu má šedočervené zbarvení. Recidivy se nevyskytují a malignizace je jen velmi vzácná. Histologicky jsou patrné eozinofilní jemně granulované buňky se zvýšeným množstvím mitochondrií.
Kanalikulární adenom
Vyskytuje se nejčastěji u pacientů starších 50 let a obvykle postihuje horní ret.
Sebaceózní adenom
Vzácný, dobře ohraničený nádor cystického charakteru, který může dosahovat různých velikostí.
Duktání papilom
Není příliš častý nádor, který vzniká z epitelu vývodů malých slinných žláz.
Maligní nádory slinných žláz
Maligní nádory slinných žláz se rozdělují na epitelové a mezenchymové. Mezi nejčastější typy patří acinocelulární karcinom, mukoepidermoidní karcinom, adenoidně cystický karcinom (cylindrom) a karcinom vzniklý v pleomorfním adenomu. Základní terapeutickou metodou je radikální chirurgický zákrok. U pacientů se Sjögrenovým syndromem je navíc významně zvýšené riziko vzniku lymfomů slinných žláz.
Maligní epitelové nádory
Maligní epitelové nádory vycházejí ze žlázového parenchymu. Do této skupiny se řadí acinocelulární karcinom, mukoepidermoidní karcinom a adenoidně cystický karcinom.
Acinocelulární karcinom
Je nejčastějším maligním nádorem slinných žláz. Vychází z acinů, zatímco ostatní karcinomy obvykle pocházejí z duktálních nebo myoepiteliálních buněk. Nejčastěji se objevuje v glandula parotis a častěji postihuje ženy.
Mukoepidermoidní karcinom
Představuje přibližně 5 % všech nádorů slinných žláz. Nádor je tvořen buňkami produkujícími hlen, epidermoidními buňkami a buňkami přechodného typu a zpravidla není dokonale opouzdřen.
Podle stupně diferenciace se rozlišují dvě základní formy. Nízce maligní typ je dobře diferencovaný a charakterizovaný přítomností cystických struktur vystlaných hlenotvornými buňkami. Vysoce maligní typ je naopak nízce diferencovaný, tvořen převážně solidními shluky epidermoidních buněk, zatímco hlenotvorné buňky se vyskytují jen v menším množství.
Prognóza onemocnění je poměrně příznivá – 70–90 % pacientů přežívá 5 let.
Adenoidně cystický karcinom
Tvoří přibližně 40 % všech karcinomů slinných žláz. Vyskytuje se ve třech formách – glandulární, solidní a tubulární. Histologicky je tvořen duktálními a myoepitelovými buňkami. Nejčastěji postihuje malé slinné žlázy patra, méně často velké slinné žlázy.
Nádor má tendenci metastazovat do regionálních lymfatických uzlin a vzdáleně zejména do plic a skeletu. Častým způsobem šíření je také perineurální a někdy i intraneurální propagace.
Prognóza závisí především na rozsahu tumoru a na radikalitě chirurgického výkonu. Nejhorší prognózu má solidní forma nádoru.
Karcinom v pleomorfním adenomu
Vzniká maligní transformací původně benigního nádoru, k čemuž dochází přibližně ve 3–4 % případů. Podle histologické struktury se rozlišuje pravý, maligní a smíšený typ. Na probíhající maligní přeměnu obvykle upozorní náhlé zrychlení růstu nádoru.
Acinocelulární karcinom
Mukoepidermoidní karcinom
Adenoidně cystický karcinom
Karcinom v pleomorfním adenomu
Maligní mesenchymové nádory
Ve slinných žlázách se nejčastěji vyskytují benigní mezenchymové nádory, mezi které patří například hemangioendoteliom, lipom, neurinom a neurofibrom. Z maligních nádorů se zde objevuje téměř výhradně maligní lymfom. Ten lze podle etiologie rozdělit na:
- primární, který vzniká v souvislosti se Sjögrenovým syndromem,
- sekundární, který se objevuje při generalizaci.
Odkazy
Použitá literatura
- PAZDERA, Jindřich. Základy ústní a čelistní chirurgie. 1. vydání. Olomouc : Universita Palackého v Olomouci, 2007. 0 s. ISBN 978-80-244-1670-0.
