Parodontitis

Z WikiSkript

Parodontitida.png

Parodontitidy jsou onemocněním všech složek závěsného aparátu. Typické jsou vznikem pravých parodontálních chobotů. Dochází k destrukci epitelového úponu a postupně i ke změnám na kosti (resorpce).


Etiopatogeneze[upravit | editovat zdroj]

Hlavní etiologické faktory:

  • bakterie mikrobiálního plaku,
  • vnímavý imunitní systém jedince.

Vedlejší faktory:

  • hormonální vlivy,
  • diabetes mellitus,
  • kouření,
  • zvýšená retence plaku (převislé výplně, nevyhovující protetické práce, hyperplastické dásně, ortodontické anomálie, vedlejší účinky léků, …)
  • traumatická artikulace,
  • anatomické odchylky měkkých tkání (mělké vestibulum, tah uzdiček, …)

Plaková teorie[upravit | editovat zdroj]

Nespecifická plaková teorie
Kvantita bakterií hraje větší roli, než druhové zastoupení (nespecifická infekce). Platí hlavně u marginálních parodontitid.
Specifická plaková teorie
Konkrétní parodontální patogen, nebo jejich skupina. Platí u juvenilní parodontitidy.
Exogenní plaková teorie
Infekci vyvolají bakterie, které se ve fyziologické mikroflóře plaku nenacházejí.

Klinický obraz[upravit | editovat zdroj]

Pravý parodontální chobot[upravit | editovat zdroj]

Vznik parodontálního chobotu

Vniká ztrátou attachementu v důsledku destrukce kolagenních vláken, resorpce alveolární kosti a apikální migrace spojovacího epitelu.

Rozlišujeme 2 typy:

  1. Supraalveolární chobot končí nad úrovní alveolární kosti.
  2. Intraalveolární chobot končí pod úrovní alveolární kosti.

Resorpce alveolární kosti[upravit | editovat zdroj]

Chyba při vytváření náhledu:
Resorpce kosti

Zpočátku ubývá kompakta a postupně dochází ke snižování okraje alveolární kosti. Existují 2 základní typy resorpce:

  • Při horizontální resorpci jsou septa postižena stejně a resorptivní plocha tak tvoří linii.
  • Vertikální resorpce je strmě přikloněna k postiženému zubu. Typická pro přetížené zuby (traumatická artikulace, …)

Typy kostních defektů[upravit | editovat zdroj]

Podle vztahu resorpce alveolární kosti k zubu či zubům rozlišujeme následující typy kostních defektů:

  1. Třístěnný kostní defekt vzniká v případě postižení alveolární kosti pouze ve vztahu k 1 zubu.
  2. Při dvoustěnném kostním defektu postihuje resorpce oba sousední zuby.
  3. Jednostěnný kostní defekt navíc zahrnuje ještě resorpci orální nebo vestibulární stěny alveolární kosti.
  4. U cirkulárního kostního defektu chybí kost kolem dokola zubu.

Postižení furkací[upravit | editovat zdroj]

U vícekořenových zubů (molárů) může docházet také k resorpci kosti mezi jednotlivými kořeny. Postižení furkace se zjišťuje speciální Nabersovou sondou, která je kalibrovaná a má obloukovitý tvar.

  1. Furkace není postižena (F0).
  2. Postižena část furkace, sonda zasahuje mezi kořeny do 3 mm (F1).
  3. Sonda zasahuje mezi kořeny dále než do 3 mm (F2).
  4. Postižena je celá furkace, sondou lze proniknout skrz (F3).

Další příznaky parodontitid[upravit | editovat zdroj]

U pokročilých forem parodontitid dochází k viklavosti zubů a velmi pozdním příznakem bývá tzv. putování zubů. Mohou také vznikat recesy, což jsou ústupy gingivy, které vedou k odhalování krčků až kořenů. Časté jsou též parodontální abscesy.

Viklavost zubů[upravit | editovat zdroj]

Vyšetření viklavosti provádíme bimanuálně pomocí prstů nebo prstu a nástroje.

  • Viklavost I. stupně znamená horizontální pohyblivost do 1 mm.
  • Viklavost II. stupně je pouze horizontální pohyblivost do 3 mm.
  • Viklavostí III. stupně označujeme pohyblivost zubu i ve vertikálním směru a větší pohyblivost horizontální.

Putování zubů[upravit | editovat zdroj]

Spontánní změna polohy zubů je typická pro horní frontální zuby při pokročilé parodontitidě. Horní řezáky se rozestupují a jdou do protruze.

Diagnostika[upravit | editovat zdroj]

Klinické vyšetření:

  • krvácení po sondáži;
  • parodontální choboty hlubší než 3,5 mm;
  • viklavost zubů;
  • migrace zubů.

RTG vyšetření – RTG status (intraorální snímky):

  • setřená, nejasná kompakta;
  • vertikální/horizontální resorpce kosti.

Terapie parodontitid[upravit | editovat zdroj]

Terapii plánujeme každému pacientovi individuálně, dle konkrétního nálezu. Obecně lze rozdělit do několika fází.

Iniciální terapie
  • úprava hygieny;
  • edukace a motivace pacienta;
  • sanace chrupu;
  • scaling, root planing;
  • plán protetického ošetření;
  • zábrusy;
  • dlahování.
Chirurgická fáze
  • extrakce zubů se špatnou prognózou;
  • reaktivní parodontologické výkony.
Fáze rekonstrukční (protetická)
Fáze udržovací
  • opakované návštěvy, vyšetření, motivace, instruktáž.

Jednotlivé typy parodontitid[upravit | editovat zdroj]

Marginální parodontitis[upravit | editovat zdroj]

Jedná se o zánětlivé, bakteriálními povlaky vyvolané onemocnění všech součástí marginálního parodontu, tzn. gingivy, periodoncia, cementu a alveolární kosti. Je spojeno se ztrátou podpůrných tkání.

Klinický obraz[upravit | editovat zdroj]

  • symptomy gingivitidy;
  • úbytek kosti, abscesy, posuny a inklinace zubů;
  • parodontální choboty se ztrátou attachmentu;
  • zvýšená pohyblivost zubů (pozdní symptom);
  • postižené jednotlivé zuby, skupiny zubů i celá dentice;
  • aktivní chobot = chobot s typickými známkami zánětu (krvácení, exsudát, …);
  • nárazovitý průběh – období progrese se střídá s obdobím stagnace.

Příčiny[upravit | editovat zdroj]

  • Bakteriální infekce na podkladě předchozí gingivitidy.

Parodontitis marginalis superficialis[upravit | editovat zdroj]

  • Zánětlivé onemocnění všech komponent parodontu se ztrátou attachmentu (rentgenologicky ztráta attachmentu) do cca 1/3 délky kořene (cemento-sklovinná hranice – apex).

Parodontitis marginalis profunda[upravit | editovat zdroj]

  • Zánětlivé onemocnění všech komponent parodontu se ztrátou attachmentu (rentgenologicky resorpce kosti) více než 1/3 délky kořene nebo s postižením furkace.

Dělení podle rychlosti progrese a podle stáří pacienta[upravit | editovat zdroj]

Prepubertální parodontitis[upravit | editovat zdroj]

  • již při prořezávání mléčných zubů (2.–4. rok věku);
  • lokalizovaná forma – postižení pouze jednotlivých zubů;
  • generalizovaná forma – postižení všech zubů, gingiva silně zánětlivě změněná – až ztráta celé mléčné dentice, často spojena s obecnou náchylností k infekcím (např. otitis media);
  • příčina – smíšená bakteriální flóra, funkční defekty granulocytů a monocytů (dědičnost).


Lokalizovaná juvenilní parodontitis (LJP)[upravit | editovat zdroj]

  • od věku 10 let a výš;
  • těžké léze parodontu – rychle progredující osteolýza (může se zpomalit až zastavit) – střední řezáky, první moláry – symetrické rozložení;
  • při neléčení – lokalizovaná forma – generalizovaná;
  • během krátké doby může dojít k úplné destrukci závěsného aparátu postižených zubů;
  • gingiva pouze minimální známky zánětu !!! (množství plaku a zubního kamene nekoreluje se stupněm destrukce parodontu);
  • prevence – sondáž I1 a M1 u pubertálních pacientů (včasné odhalení onemocnění);
  • často funkční defekty granulocytů a monocytů (snížená schopnost fagocytózy a chemotaxe, neutrofily nejsou schopné usmrtit fagocytované bakterie) – AR nebo GD.


Rychle progredující parodontitis (RPP)[upravit | editovat zdroj]

  • RPP = rapid progressive periodontitis;
  • mezi pubertou a 35. rokem – může vycházet z juvenilní parodontitidy;
  • pacienti netrpí systémovým onemocněním;
  • těžké léze parodontu u mnoha zubů;
  • různý výskyt plaku – někteří pacienti mnoho, jiní málo;
  • cyklická destrukce kosti – velmi rychlá (periodontal breakdown);
  • gingiva pouze mírně zánětlivě změněná;
  • mikrobiální flóra – G- anaeroby a spirochety (Porphyromonas gingivalis);
  • opět možná genetická dispozice (defekt monocytů a granulocytů) – GD.

Pomalu progredující parodontitis (AP)[upravit | editovat zdroj]

  • AP = adult parodontitis;
  • Od 30.–35. roku – vývoj na podkladě předchozí gingivitidy;
  • destrukce kosti – nejsou omezeny na určité skupiny zubů (častější u M a I);
  • chronický průběh – v nárazech (klidné choboty a aktivní choboty);
  • gingiva fibroticky nebo zánětlivě ztluštěna (smrštění málokdy);
  • nedostatečná hygiena, velké množství supra- i subgingiválního plaku a kamene;
  • příčina – velké množství plaku usazující se na příhodných místech (subgingivální) bez genetické dispozice.


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Zdroj[upravit | editovat zdroj]

  • POLENÍK, Pavel. Patologie parodontu [přednáška k předmětu Preventivní zubní lékařství, obor Zubní lékařství, LFP UK]. Plzeň. 19.12.2008. 
  • POLENÍK, Pavel. Subgingivální ošetření v praxi zubního lékaře. 1. vydání. Praha : Quintessenz, 2008. ISBN 978-80-86979-04-5.
  • POLENÍK, Pavel. Odborná praxe zubního lékaře :  komplexní průvodce stomatologií. Část 6. 1. vydání. Praha : Dashöfer, nakladatelství, 2004. ISBN 80-86229-21-1.