Topologie DNA

(přesměrováno z Topoisomerasy)

In vivo dsDNA bývá převážně uzavřenou strukturou; virové, bakteriální a mitochondriální genomy jsou totiž často cirkulární molekuly a eukaryotické chromosomální DNA jsou složeny v kličky, jejichž konce jsou fixovány na proteinovém komplexu. Tyto uzavřené struktury dsDNA mohou být svinuty ve šroubovici druhého řádu nadšroubovici. Posuzujeme–li konformaci DNA na tomto stupni struktury, mluvíme o topologii DNA.

Topologie dsDNA, negativní nadšroubovice

Vinutí helixu

Pokud je jeden konec lineární pravotočivé dvoušroubovice fixován a druhý rotuje tak, aby se vinutí helixu „utahovalo“, tedy proti směru hodinových ručiček, stáčí se DNA do pozitivní (levotočivé) nadšroubovice (superhelixu). Rotací fixované dsDNA ve směru hodinových ručiček se může stočit v negativní nadšroubovici, která se v buňkách běžně vyskytuje. Energie uložená v negativní nadšroubovici usnadňuje rozvinování řetězců dsDNA při replikaci. Při ní se parentální dsDNA otáčí proti směru hodinových ručiček a negativní nadšroubovice se rozplétá. Tento jev lze dobře demonstrovat na rotaci a svinování delší a silnější gumy.

Číselný popis vinutí

Změny topologických (a energetických!) stavů DNA se vyjadřují číselně:

  • Celkové číslo vinutí L (linking number) udává, kolikrát se v posuzované struktuře vine jeden řetězec DNA kolem druhého, bez ohledu, zda–li ve šroubovici nebo nadšroubovici.
  • Dvoušroubovicové číslo T (twisting number) je počet otáček řetězců v helixu.
  • Nadšroubovicové číslo W (writhing number) udává, kolikrát se kříží dvoušroubovice jako celek.

Z toho vyplývá, že L = T + W. Molekuly DNA, které se liší pouze v čísle L, jsou topoizomery. Prakticky se posuzují spíše změny v křížení, než jejich absolutní počet, tedy AL, AT, AW.

Topoizomerázy

Topoizomeráza I a II

Topoizomerázy jsou enzymy, které nadšroubovici zavádějí nebo ji naopak ruší.

Topoizomeráza I

  • Topoizomerázy I. typu vytvoří zlom na jednom z řetězců, při čemž se 5'–konec zlomu váže na skupinu –OH tyrosinového zbytku enzymu. Případné pnutí v nadšroubovici se uvolní otáčením helixu kolem s–vazeb neporušeného řetězce. Pak enzym bez dodání energie přerušený řetězec opět zcelí. Energie pro znovunavázání řetězce se zachovala ve vazbě 5'–konec zlomu na enzym. Topoizomerázy I byly popsány v baktériích i živočišných buňkách. Příkladem budiž ω–protein čili swivelasa v E. coli (swivel = obrtlík). Topoizomerázy I ruší negativní nadšroubovici.
Provlečené cirkulární dsDNA

Topoizomeráza II

  • Topoizomerázy II.typu štěpí najednou oba řetězce dsDNA, místem přerušení přemístí jiný, neporušený úsek dsDNA na druhou stranu helixu a oba řetězce opět zcelí.

Příkladem těchto enzymů je gyráza v baktérii E. coli. Určitý stupeň supersvinutí DNA, potřebný k rozvinování dvoušroubovice, je tedy v buňce zajištěn protichůdně působícími enzymy: topoizomeráza I rozvinuje negativní nadšroubovici, gyráza ji naopak zavádí.

Negativní nadšroubovice má vyšší volnou energii než relaxovaná dsDNA. Gyráza tuto energii získá štěpením ATP.

Navazování řetězců DNA na enzym je inhibováno kyselinou nalidixovou (antibiotikum), a navazování ATP je rušeno antibiotikem novobiocinem. Zaváděním negativní nadšroubovice topoizomerázy II. typu napomáhají rozvinovat helix DNA v replikační vidlici. Katalyzují též uvolnění provlečených cirkulárních dsDNA vzniklých po replikaci virového genomu.


Odkazy

Související články

Další kapitoly z knihy ŠTÍPEK, S.: Stručná biochemie uchování a exprese genetické informace:
Struktura nukleových kyselin: Základní složky nukleových kyselin • Primární struktura nukleových kyselin • Řetězec nukleové kyseliny lze štěpit neenzymovou nebo enzymovou hydrolýzou • Metody sekvencování • Sekundární a vyšší struktura nukleových kyselin: Sekundární struktura DNA • Denaturace a reasociace řetězců nukleových kyselin, molekulární hybridizace • Sekundární struktura RNA • Topologie DNA; • Interakce DNA s proteiny, struktura chromosomu • Bakteriální chromosom • Eukaryotické chromosomy • DNA mitochondrií
Biosyntéza nukleových kyselin: Replikace DNA • Transkripce
Biosyntéza polypeptidového řetězce – translace: Transferové RNA (tRNA) • Aktivace aminokyselin, syntéza aminoacyl-tRNA • Funkce ribozómů v translaci • Translace u prokaryotů • Struktura ribozómů • Iniciace translace • Elongace peptidů • Terminace translace • Inhibitory bakteriální translace • Translace u eukaryotů • Struktura ribozómů • Iniciace eukaryotické translace • Elongace eukaryotické translace • Terminace eukaryotické translace • Inhibitory eukaryotické translace
Genetický kód
Biosyntéza nukleových kyselin a proteosyntéza v mitochondriích: Replikace mitochondriální DNA • Mitochondriální transkripce • Mitochondriální translace
Řízení genové exprese a proteosyntézy: Řízení genové exprese a proteosyntézy u prokaryot • Regulace na úrovni transkripce • Regulace sigma-faktory • Jacobův-Monodův operonový model • Regulační význam cAMP u bakterií • Variace operonového řízení genů • Tryptofanový a arabinosový operon • Řízení terminace transkripce • Regulace bakteriální proteosyntézy na úrovni translace • Řízení genové exprese a proteosyntézy u eukaryot • Regulace na úrovni uspořádání genů • Regulace na úrovni transkripce • Regulace posttranskripčních úprav pre-mRNA • Regulace na úrovni translace • Řízení rychlosti degradace mRNA • Regulace funkce proteinu kotranslačními a posttranslačními úpravami
Posttranslační úpravy a targeting proteinů: Signální sekvence polypeptidu, volné a vázané ribozómy • Posttranslační glykosylace proteinů • Targeting nezávislý na glykosylaci proteinů • Targeting mitochondriálních proteinů • Targeting jaderných proteinů • Rozhodovací mechanismus k destrukci nefunkčních proteinů • Receptorem zprostředkovaná endocytóza
Biochemie virů: Reprodukce DNA virů • Reprodukce RNA virů • Interferony
Biochemie genového inženýrství: Štěpení DNA na definovaném místě řetězce • Účinné dělení fragmentů DNA elektroforézou • Identifikace restrikčních fragmentů • Syntéza umělé DNA • Pomnožení a exprese izolovaného nebo umělého genu v hostitelské buňce

Zdroje

  • ŠTÍPEK, Stanislav. Stručná biochemie : Uchování a exprese genetické informace. 1. vydání. Medprint, 1998. 92 s. s. 19–20. ISBN 80-902036-2-0.