Ucho

From WikiSkripta

(Redirected from Zevní ucho)

Ucho je smyslový orgán, je sídlem sluchu a rovnováhy. Sestává ze tří částí: vnějšího, středního a vnitřního ucha.

Vnější ucho[edit | edit source]

Jeho úlohou je zachytit zvukový signál a dovézt jej k bubínku. Tvoří ho boltec, zevní zvukovod a bubínek.

Boltec (pinna, auricula)[edit | edit source]

Je tvořen ploténkou elastické chrupavky, která je krytá kůží. Kůže je pevně přirostlá k perichondriu boltce a následně i zevního zvukovodu, i proto zánětlivé afekce těchto oblastí (foliculitis, perichondritis) jsou velmi bolestivé, neboť otok se nemůže šířit a napíná dobře inervované perichondrium. Normální úhel připojení boltce k hlavě je 20-40°. Funkcí je zachycení a směřování zvukového signálu k bubínku (trychtýř), spektrální transformace je blokace vyšších frekvencí nad 10 kHz a preference frekvencí blízkých lidské řeči.

Podkladem boltce je cartilago auriculae, ta na sobě má řadu charakteristických útvarů jako helix, antihelix, concha auriculae, tragus, antitragus, incisura intertragica. Tyto struktury jsou u každého boltce individuálně tvarované. Lobulus auriculae (obvyklé místo vpichu náušnic) je kaudální konec boltce tvořen kožní duplikaturou.

ušní boltec

Tepny[edit | edit source]

Žilní odtok do vena jugularis interna, prokrvení boltce je bohaté a dá se jím hodnotit kapilární návrat.

Lymfatický odtok[edit | edit source]

Lymfatický odtok z ušního boltce se dělí do tří segmentů:

  • Zadní horní segment boltce drénují retroaurikulární uzliny
  • Horní přední segment preaurikulární uzliny
  • Segment vymezený přibližně lobulem je drénován pomocí nodi parotidei

Nervové zásobení[edit | edit source]

Nervové zásobení boltce je:

  • Motorické pro zevní a vlastní svaly boltce (n. facialis)
  • Sensitivní - nn. auriculares anteriores (n. auriculotemporalisn. mandibularis), r. auricularis n. vagi
  • Vasomotorické nervstvo je spojeno s reakcemi limbického systému a změna barvy kůže (daná změnou tonu cév) je dána i emocemi.


Zevní zvukovod (meatus acusticus externus)[edit | edit source]

Zevní zvukovod je zakřivený kanálek, který propojuje zevní prostředí se spánkovou kostí. Při vyšetření bubínku je nutno toto zakřivení (ventromediálně - mediálně - ventromediálně) vyrovnat tahem za boltec vzhůru a nazad. Mediální hranicí zvukovodu je bubínek. Zevní zvukovod má vnější, delší (2/3 délky) část tvořenou hyalinní chrupavkou (meatus acusticus externus cartilagineus) a vnitřní, kratší část kostěnou, tvořenou z převážné většiny os tympanicum (meatus acusticus externus osseus).

  • V chrupavce zvukovodu se nacházejí incisurae cartilaginis Santorini, vyplněné vazivem, skrze něž může pronikat zánět do temporomandibulárního kloubu.

Zevní zvukovod je vystlán epitelovým krytem přecházejícím z kůže (vrstevnatý dlaždicový). V podslizniční vrstvě se nacházejí vlasové folikuly, z nich vyrůstají chlupytragi. V submukóze najdeme mazové a modifikované potní žlázy. Ušní maz (cerumen) je produkován modifikovanými potními žlázami – glandulae ceruminosae.


Bubínek (membrana tympani, myrinx)[edit | edit source]

Bubínek je membrána o ploše 55 mm², tvořící hranici mezi zevním a středním uchem. Zvenčí je kryt ztenčenou epidermis (ektoderm) a zevnitř ho vystýlá jednovrstevný plochý až kubický epitel (entoderm). Mezi těmito vrstvami se nachází tuhé vazivo. Vazivo je v předním horním kvadrantu ztenčené. Tato část se nazývá Schrapnellova membrána.

Anatomicky je bubínek zasazen do sulcus tympanicus a anulus fibrocartilagineus a je vtažen do středouší, na bubínku rozeznáváme umbo (pupek) jakožto střed onoho vtažení, stria mallearis prosvítající manubrium mallei ze středoušní dutiny, tato rukojeť kladívka je přirostlá ke kraniální straně bubínku; prominentia mallearis vyvýšení dané vyklenutím laterálního výběžku kladívka, od prominence se táhnou prosvítající řasy středoušní sliznice plicae malleares, jež mezi sebou uzavírají pars flaccida membranae tympani (membrana Schrapnelli), zbytek bubínku je tuhý a napjatý: pars tensa.

Otoskopie a klinika[edit | edit source]

Otoskopický pohled na pravý bubínek
  • Bubínek je uložen šikmo, přední strana se klene mediálně do středouší, zadní strana ubíhá laterálně (50° deklinace).
  • V transverzální rovině inklinuje dolní strana do středouší a horní strana vně (40-50°).
  • Vzhledem k zešikmení bubínku je při otoskopickém vyšetření vidět světelný reflex vpředu kaudálně od umbo (tak lze snadno z otoskopického nálezu zjistit, jestli jde o levý či pravý bubínek).
  • Na zdravém bubínku otoskopicky hodnotíme tzv. Bezoldovu trias: světelný reflex, prominentia mallearis, stria mallearis.
  • Paracentéza se provádí v zadní kaudální části bubínku.
  • Myringostomie - ventilační trubička, jež se zavádí při chronické otitis media.


Střední ucho (auris media)[edit | edit source]

Střední ucho

Středoušní dutina[edit | edit source]

je nepravidelně vyklenutý prostor uprostřed spánkové kosti.

Anatomie[edit | edit source]

Středoušní dutina je prostor tvaru přesýpacích hodin na frontálním řezu (zúžení je dáno mediálně promontoriem a laterálně bubínkem, v tomto místě má dutina průměr 2 mm). Stěny dutiny jsou charakterizovány sousedícími útvary:

  • paries membranaceus laterálně, tvořena bubínkem, os tympanicum a kraniálně recessus epitympanicus (místo uložení caput mallei a corpus incudis)
  • paries labyrinthicus mediálně, sousedící s vnitřním uchem, podkladem je ventrobazální plocha pyramidy kosti spánkové, významné je promontorium, kraniálně fenestra vestibuli (ovalis), kaudálně fenestra cochleae (rotunda), která je uzavřena pomocí membrana tympani secundaria
  • paries mastoideus dorsálně, pokračující jako aditus ad antrum mastoideum, antrum mastoideum a cellulae mastoideae
  • paries caroticus ventrálně, sousedící s canalis caroticus, otvory pro nn. caroticotympanici, canalis musculotubalis v jehož spodní etáži je ostium tympanicum tubae auditivae a v horní etáži m. tensor tympani
  • paries tegmentalis kraniálně, kostěný strop (tegmen tympani) oddělující dutinu od střední jámy lebeční
  • paries jugularis kaudálně, tvoří strop fossa jugularis
  • další struktury viz. Středoušní dutina


Vystlaná je jednou vrstvou dlaždicového, kubického až cylindrického epitelu, původem z entodermu neboť embryonálně se jedná o 1. žaberní výchlipku. Sliznice je vytažená na mnoha místech v řasy (plicae), v nichž probíhá např. chorda tympani. Dutina má taktéž mnoho záhybů (recessus) mezi řasami sliznice, bubínkem či kůstkami. Vývojově se ke střednímu uchu řadí i antrum mastoideum a mastoideální sklípky, které pneumatizují processus mastoideus a mohou být místem mastoiditidy, zánětu, který může přestupovat na žilní splavy, kost či meningy.

Středoušní dutina obsahuje tři sluchové kůstky: kladívko (malleus), kovadlinku (incus) a třmínek (stapes). Ty jsou vzájemně propojeny pomocí kloubů a ligament, navíc kladívko je upnuto do bubínku a třmínek do oválného okénka v mediální stěně. Nacházejí se zde i dva svaly: musculus stapedius (uložený v eminentia pyramidalis, inervován z n. facialis) a musculus tensor tympani (s bříškem v semicanalis m. tensoris tympani a šlachou upínající se na manubrium mallei, inervován z n. mandibularis).

Tepny[edit | edit source]
Žíly[edit | edit source]
  • odtékají do px. pterygoideus a sinus petrosus superior, přímé spojky z dutiny do sinus petrosus superior mohou sloužit jako místo přestupu infekce na mozkové pleny kolem tegmen tympani
Míza[edit | edit source]
  • nodi parotidei, nodi cervicales profundi superiores
Nervy[edit | edit source]
  • sensitivní větve z px. tympanicus (n. glossopharyngeus), nn. caroticotympanici pro vasomotoriku, motorické nervy viz. svaly


Fyziologie[edit | edit source]

Středoušní dutina slouží jako převodník mechanického vlnění z málo hustého vzduchu do mnohem hustšího prostředí perilymfy. To je dáno pomocí středoušních kůstek, které jsou pohyblivě vzájemně spojeny a taktéž mají spojení s bubínkem (manubrium mallei) a s fenestra cochleae (basis stapedis). Plocha bubínku je 55mm2, plocha fenestra rotunda je asi 3 mm2 (18× zmenšení plochy), kůstky jsou pak spojeny jako systém nerovnoramenných pák s pákovým efektem 1,3×. Tyto dva zmíněné aspekty usměrňují kmity s velkou amplitudou a malou intenzitou na malou plošku fenestra cochleae kam dopadají jako kmity s malou amplitudou a velkou intenzitou, která rozkmitá perilymfu labyrintu vnitřního ucha, jež pak své kmity přenáší i na endolymfu v blanitém hlemýždi (viz. dále).

  • Středoušní svaly chrání ucho před poškozením zvuky vysoké intensity – kontrakcí tlumí intenzitu přenášených kmitů. Tento mechanismus se nazývá akustický reflex, jeho funkcí je tlumení intenzity až o 40 dB, zejména u nízkofrekvenčních tónů. Reflex se spouští při intenzitách nad 80 dB (obvykle 20-25 dB pod prahem bolesti), jeho aktivace ovšem trvá cca 10-150 ms, s nejvyšším maximem kolem 50 ms, proto u náhlých velmi intenzivních zvuků (výstřel, výbuch, náraz) není vnitřní ucho reflexem zpočátku chráněno.


Tuba auditiva (Eustachova trubice)[edit | edit source]

Eustachova trubice je spojení středouší s nasopharyngem. Jde o pozůstatek první žaberní výchlipky. Trubice běží ze středouší ventromediálně a směrem do nasopharyngu se svažuje kaudálním směrem. Po výstupu ze středouší je podmíněna 1 cm dlouhou kostěnou dolní etáží canalis musculotubalis. Pars cartilaginea tubae auditivae je dlouhá asi 2,5 cm a tvoří ji hlavně hyalinní chrupavka. Ostium pharyngeum tubae auditivae ústí svisle na boční stěně nasopharyngu a konec chrupavky vyzdvihuje torus tubarius. Kolem ostium pharyngeum je nahromadění lymfatické tkáně tonsilla tubalis jakožto součást Waldeyerova mízního okruhu

Ústí Eustachovy trubice
  • Funkce tuby spočívá ve vyrovnávání atmosférického tlaku nosohltanu a tlaku středoušní dutiny, vzhledem k tomu, že na chrupavčité části tuby začíná patrový svaly m. tensor veli palatini, mění polykání průsvit tuby a pomáhá vyrovnat tlaky. (M. levator veli palatini nemá vliv na otvírání tuby)
  • Tuba auditiva je nejčastější cestou (ascendentně) zavlečení infekce do středouší, průnik mikroorganismů je snažší u dětí, jejichž tuba ústí níže v úrovni měkkého patra (tupý úhel mezi nosohltanem a středouším), je kratší, širší a zející. Dospělá tuba ústí výše, otvírá se jen při polykání, je užší, delší a zahnutá.


Vnitřní ucho (auris interna)[edit | edit source]

vnitřní ucho

Vnitřní ucho se skládá se ze dvou labyrintů – kostěného a blanitého.

Kostěný labyrint[edit | edit source]

Kostěný labyrint je tvořen vláknitou kostí, má centrální dutinu (vestibulum), tři polokruhovité chodbičky a hlemýžď. Do labyrintu vedou dvě okénka:

  • fenestra vestibuli (ovalis) nad promontoriem jako otvor do perilymfatického prostoru vestibula, do nějž je fixována base třmínku.
  • fenestra cochleae (rotunda) pod promontoriem, kryté tzv. vnitřním bubínkem, pro vybití mechanických vln prošlých hlemýžděm.

Kostěný labyrint je vyplněn perilymfou, která má cestou canaliculus cochleae spojení se subarachnoideálním prostorem a má stejné složení jako cerebrospinální tekutina.

Vestibulum[edit | edit source]

Vestibulum je centrální ovoidní útvar, v jehož výklencích jsou uloženy sacculus a utriculus, mezi nimiž je crista vestibuli.

Polokruhovité kanálky (canales semicirculares ossei)[edit | edit source]

Jsou vzadu a nahoře připojené na kostěné vestibulum. Polokruhovité kanálky jsou tři, každý uložený v jedné rovině a kolmý jeden na druhý. Přední kanálek se klene nahoru kolmo na podélnou osu pyramidy, zadní kanálek se klene dozadu rovnoběžně s pyramidou a laterální kanálek se vyklenuje do středouší (laterálně), kde podmiňuje prominentia canalis semicircularis lateralis na vnitřní straně nad promontoriem. Každý z kanálků začíná z vestibula rozšířením zvaným ampulla ossea a opačné konce kanálků ústí do vestibula jako crura ossea. Crus osseum commune je společné vyústění předního a dorzálního kanálku, crus osseum simplex je vyústění kanálku laterálního.

Hlemýžď (cochlea)[edit | edit source]

Kostěný hlemýžď má 2 ½ - 2 ¾ závitů, base je široká 9 mm a tvoří první závit, který se laterálně vyklenuje do středouší jako promontorium. Vysoký je 4-5 mm a jeho osa směruje kolmo k podélné ose pyramidy. Hlemýžď vytváří závity kolem modiolu. Modiolus je kostěný útvar, má tvar kužele a procházejí jím větve osmého hlavového nervu (ganglion spirale cochleae).


Blanitý labyrint[edit | edit source]

Blanitý labyrint představuje systém dutin, který se vyvinul ze sluchových váčků. To znamená, že je ektodermového původu. Blanitý labyrint je vyplněn endolymfou. Endolymfa se tvoří ve stria vascularis blanitého hlemýždě a resorbuje se v ductus endolymphaticus. Vůči kostěnému labyrintu je vestibulární blanitý labyrint pohyblivý a blanitý hlemýžď je fixován k periostu kostěného hlemýždě.

Labyrinthus vestibularis[edit | edit source]

Obsahuje oválný 2,5-3,5 mm dlouhý utriculus a ventrálněji od něj menší sférický sacculus. Jsou to váčky sestávající z vazivového pouzdra a jednovrstevného plochého epitelu. V jejich stěně se nacházejí makuly. Jsou to ostrůvky diferencovaných sekundárních smyslových buněk, které jsou inervovány vestibulárním nervem. Receptorové elementy se nazývají vláskové buňky. Každá má na svém povrchu několik desítek nepohyblivých stereocilií, uprostřed nichž se nachází delší kinocilie. Mezi vláskovými buňkami se nacházejí podpůrné buňky, které mají cylindrický tvar a produkují vrstvu gelatinózního glykoproteinu, do níž jsou výběžky smyslových buněk zanořeny. Na povrchu gelatinózní vrstvy se nachází vrstva krystalů, nazývají se otolity neboli statokonie. Statokonie svou hmotností gravitačně působí na gelatinózní hmotu a skrze ni i na cilie, jejichž mikrodeformace se mění v nervové vzruchy, které jsou vestibulární drahou předány do příslušných korových oblastí.

  • Sacculus a utriculus jsou spojeny pomocí ductus utriculosaccularis, který se v oblasti vestibula slepě vyklenuje na dorzální plochu pyramidy a zde v apertura externa canaliculi vestibuli končí jako saccus endolymphaticus mezi listy dura mater. V oblasti saccus endolymphaticus dochází k intenzivní resorpci endolymfy pinocytózou.
  • Poměr tvorby a resorpce endolymfy je regulován tlakem likvoru na saccus endolymphaticus. Blanitý labyrint svým tlakem (objemem endolymfy v uzavřeném labyrintu) reguluje objem perilymfy, která je drénována do subarachnoideálního prostoru, tudíž endolymfa, perilymfa i likvor jsou v jisté rovnováze, která je regulována tlakem všech tří prostorů.

Blanité polokruhovité kanálky[edit | edit source]

Končí i začínají v utrikulu, anatomicky jsou shodné s kostěnými, ale jsou menší. V ampullách blanitých polokruhovitých kanálků jsou cristae ampullares, hřebeny vyvstávající kolmo na dlouhou osu kanálku. Cristae ampullares obsahují podobné uspořádání jako maculae staticae, cilie jsou tentokrát uloženy do vysoké gelatinózní cupuly. Otáčivé pohyby hlavy a šíje ohýbají cilie ponořené v cupule, to vytvoří podnět, který smyslové buňky předávají dendritům vestibulárního nervu, které opřádají base buněk.

Blanitý hlemýžď (ductus cochlearis)[edit | edit source]

Průřez kochleou

Je uložen v kostěném hlemýždi, trojúhelníkovitého průřezu. Stěny blanitého hlemýždě jsou tvořeny zevní stěnou kostěného hlemýždě, membrana vestibularis a membrana basilaris. S ostatními prostory blanitého labyrintu je propojen ductus cochlearis pomocí ductus reuniens. Na basilární membráně je uložen Cortiho orgán jakožto jedinečný receptor sluchu. Cortiho orgán se skládá z vnitřních a vnějších vláskových buněk, což jsou sekundární smyslové buňky a z podpůrných Cortiho, Deitersových, Hensenových a Claudiových buněk. Vnitřní vláskové buňky jsou v jedné řadě, vnější v 3-4 řadách, jejich cilie jsou vnořeny do rosolovité membrana tectoria. (více viz. sluch) Poškození vláskových buněk je nevratné, jejich úbytek v průběhu života je provázen snižováním schopnosti slyšení vyšších frekvencí jako tzv. presbyakuze.

Cévy vnitřního ucha[edit | edit source]

  • Tepny zásobující vnitřní ucho jsou větve z a. stylomastoidea, a. tympanica superior a potom samostatná a. labyrinthi, vycházející z a. basilaris skrze meatus acusticus internus do vnitřního ucha, kde se dělí na rr. vestibulares, r. cochlearis.
  • Žíly přes vv. labyrinthi do sinus petrosus inferior, případně méně důležité spojky.
  • Mízní cévy ve vnitřním uchu nenacházíme.


Odkazy[edit | edit source]

Související články[edit | edit source]

Externí odkazy[edit | edit source]

Zdroj[edit | edit source]

ČIHÁK, Radomír, et al. Anatomie 3 : Druhé, upravené a doplněné vydání. 2. vydání. Praha : Grada Publishing, 2004. 692 s. s. 621-640. ISBN 978-80-247-1132-4.

TESAŘOVÁ, . UCHO, SLUCHOVÝ A ROVNOVÁŽNÝ APARÁT [přednáška k předmětu Anatomie, obor Všeobecné lékařství, 1.LF UK Univerzita Karlova]. Praha. 17.5.2024. 

KURIŠČÁK, . Sluch a vestibulární aparát [přednáška k předmětu Fyziologie, obor Všeobecné lékařství, 1. LF Univerzita Karlova]. Praha. 17.4.2024. 


Reference[edit | edit source]