Infekční mononukleóza

From WikiSkripta
Infekční mononukleóza
Infectious mononucleosis
Pseudomembranózní angína při infekční mononukleóze
Pseudomembranózní angína při infekční mononukleóze
Původce virus Epsteina-Barrové (EBV)
Přenos nemocný člověk nebo zdravý nosič viru, sliny, transfuze
Inkubační doba 4 dny až 4 týdny
Klinický obraz pseudomembranózní angína, horečka, hepatosplenomegalie
Diagnostika krevní obraz, jaterní testy, průkaz heterofilních protilátek
Léčba ATB, jaterní dieta, hepatoprotektiva, vitaminy, antipyretika
Komplikace hemolytická anémie, trombocytopenie, ruptura sleziny, meningoencefalitida
Očkování neexistuje
Incidence v ČR 2–2,5 tis. ročně
Klasifikace a odkazy
MKN-10 B27
MeSH ID D007244
Medscape 222040

Infekční mononukleóza (nemoc studentů, polibková nemoc, nemoc z líbání) je onemocnění vyvolané primoinfekcí virem Epsteina-Barrové (EBV). Klinicky se podobá streptokokové angíně, neboť se projevuje horečkou, bolestí v krku, lymfadenopatií a hepatosplenomegalií, ale na rozdíl od angíny neodpovídá na antibiotickou léčbu. V České republice patří mezi poměrně častá onemocnění (2–2,5 tisíce případů ročně).[1]

Podstatně méně často (asi ve 20 % případů) se jedná o tzv. syndrom infekční mononukleózy vyvolaný obvykle cytomegalovirem (CMV), popř. vzácně adenoviry, HIV, HHV-6 či Toxoplasma gondii.[2][3]

Epidemiologie

Zdrojem nákazy je nemocný člověk nebo zdravý nosič viru. Přenašečem může být i rekonvalescent, EBV přetrvává v organizmu po celý život v latentním stavu a může dojít k jeho reaktivaci (stejně jako u ostatních herpetických infekcí). K promořování populace dochází od útlého věku, u dětí do 2 let bývá primoinfekce bez příznaků. Nejvyšší výskyt je v pubertě, u mladistvých a mladých dospělých mezi 15–24 lety. Nad 40 let se infekční mononukleóza prakticky nevyskytuje.

Patogeneze

EBV se přenáší slinami při úzkém kontaktu (líbáním, společným jídlem…), je možný i přenos transfuzí krve. Inkubační doba je 4 dny až 4 týdny [1]. Virus infikuje epitel faryngu. Odtud vstupuje do B-lymfocytů a způsobí jejich polyklonální aktivaci, takže B-lymfocyty začnou produkovat protilátky. Následně virus pomocí B-lymfocytů putuje do všech orgánů, což způsobí aktivaci buněčné imunity (cytotoxickych T-lymfocytů a NK-buněk) a tím se potlačí infekce. Pokud k jejich aktivaci nedojde, může pokračovat nekontrolovatelná lymfoproliferace se závažným až smrtelným průběhem (X-vázaný lymfoproliferativní syndrom).[2]

Akutní fázi onemocnění ukončují aktivované supresorové T-buňky, které se v periferní krvi jeví jako atypické lymfocyty („Pfeifferovy buňky“)[4]. Část infikovaných B-lymfocytů i přesto přežívá a je zdrojem pozdějšího vylučování viru slinami. Onemocnění zanechává dlouhodobou imunitu.

Klinický obraz

Začátek může být náhlý nebo pozvolný s prodromy jako jsou bolesti hlavy či břicha, bolestmi v krku, myalgie, nevolnost, nechutenství, únava, pocení, horečka (u 90 % dětí; může dosahovat až 40 °C a trvat 10–14 dní). Objevuje se však typická trias:

  • pseudomembranózní angína (hypertrofické prosáklé tonzily s oboustrannými povlaky),
  • krční lymfadenopatie (v 90 % případů; zvětšené bývají uzliny submandibulární, kolem kývačů, nuchální, někdy i axilární či inguinální),
  • hepatosplenomegalie (hepatomegalie ve 1/3 případů, splenomegalie v 1/2 případů – nejvýraznější ve 2. týdnu).


Dále se mohou objevit:

Onemocnění ustupuje do 2–4 týdnů, ale únava, slabost a nechutenství může přetrvávat několik měsíců.[2]

Diagnostika

Reaktivní lymfocyty v periferní krvi při infekční mononukleóze
  • Diagnostickým kritériem je průkaz heterofilních protilátek (Paul-Bunnellova reakce – u malých dětí často negativní; OCH-Ericsonův test) a specifických protilátek metodou ELISA (VCA – kapsidový antigen, EA – časný antigen, EBNA – jaderný antigen), event. PCR.
    • Primoinfekce: vzestup IgM a IgG proti VCA, poté i EA, chybí Ig proti EBNA.
    • Latentní stadium: pozitivní Ig proti EBNA.
    • Reaktivace infekce: IgG proti VCA, EBNA, EA a někdy i IgM proti VCA.

Komplikace

Exantém jako reakce na podání aminopenicilinových ATB při infekční mononukleóze

Léčba

Léčba je symptomatická. Doporučuje se klidový režim, jaterní dieta, hepatoprotektiva, vitaminy, antipyretika, obklad na krk, kloktadlo.

  • Antibiotika se podávají jen při superinfekci (předpokládané či prokázané).
  • Kortikoidy při výrazném nálezu v krku a při problémy s polykáním, dechovými obtížemi apod.


Po prodělání infekční mononukleózy je vhodná půlroční dispenzarizace (celkový stav, krevní obraz, jaterní testy).[2][5]

  • Onemocnění podléhá hlášení, izolace není nutná.
  • Profylaxe a prevence neexistují.


CAVE!!! Při podání ATB aminopenicilinové řady dochází v 90–100 % případů k výsevu výrazného červeného splývajícího makulopapulózního exantému někdy až hemoragického charakteru.[2]

Syndrom infekční mononukleózy

Krční lymfadenopatie u infekční mononukleózy (označeno šipkami)

Syndrom infekční mononukleózy je onemocnění klinicky velmi podobné infekční mononukleóze, ale nesplňuje všechna laboratorní kritéria a chybí heterofilní protilátky. Klinicky se projevuje jako krční lymfadenopatie a dalšími symptomy, které jsou méně časté (nález v krku, hepatosplenomegalie).

Toto onemocnění způsobuje

Zdroj, přenos a inkubační doba se liší podle původce. Diagnózu určíme na základě lymfadenopatie, atypických lymfocytů, zvýšení aminotransferáz v krvi bez nárůstu laktát-dehydrogenázy a sérologického průkazu původce. Prognóza je dobrá, léčíme symptomy (tělesný klid a jaterní dieta).[6]

CAVE!!! Rozlišení etiologických agens není příliš významné s výjimkou rozpoznání primoinfekce HIV, které má zásadní důležitost pro pacienta a jeho okolí.

Srovnání infekční mononukléozy a syndromu IM
KRITÉRIUM Infekční mononukleóza Syndrom infekční mononukleózy
Původce EBV (virus Epstan-Barrové) CMV, HIV, rubeola, toxoplasma
Lymfadenopatie
Atypické lymfocyty
Aminotransferázy zvýšené zvýšené
Laktátdehydrogenáza zvýšená norma
Heterofilní protilátky zvýšené ×
Hepatální syndrom může být
Nález v krku může být

Odkazy

Souvisejíci články

Externí odkazy

Reference

  1. a b ROZSYPAL, Hanuš. Základy infekčního lékařství. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2015. 566 s. ISBN 978-80-246-2932-2.
  2. a b c d e f AMBROŽOVÁ, H. Infekční mononukleóza. Pediatrie pro praxi [online]. 2005, roč. 6, vol. 5, s. 244-246, dostupné také z <www.pediatriepropraxi.cz>. ISSN 1803-5264. 
  3. Havlík J, et al, Infekční nemoci, 2. vyd., Galén 2002; 144–145.
  4. MUNTAU, Ania Carolina. Pediatrie. 4. vydání. Praha : Grada, 2009. s. 188-190. ISBN 978-80-247-2525-3.
  5. HRODEK, Otto a Jan VAVŘINEC, et al. Pediatrie. 1. vydání. Praha : Galén, 2002. s. 619-621. ISBN 80-7262-178-5.
  6. ROZSYPAL, Hanuš. Základy infekčního lékařství. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2015. 566 s. ISBN 978-80-246-2932-2.