EBV
Epstein-Barrové virus | |
Herpesviridae | |
EBV v elektronovém mikroskopu | |
Typ NK | dsDNA |
---|---|
Zdroj | člověk (nemocný, inaparentní infekce, zdravý nosič) |
Přenos | přímý kontakt (sliny, polibek), kapénky |
Výskyt | kosmopolitní |
Onemocnění | infekční mononukleóza, některé malignity (Burkittův lymfom, Hodgkinův lymfom, nazofaryngeální karcinom), orální vlasatá leukoplakie jazyka (HIV+) |
Diagnostika | klinický obraz, krevní obraz (leukopenie, atypické lymfocyty), elevace jaterních enzymů, Paul-Bunnelova reakce, vyšetření protilátek proti EBV antigenům |
Terapie | symptomatická (antipyretika, kortikosteroidy při výrazné obstrukci HCD), ATB při bakteriální superinfekci |
Epstein-Barrové virus (EBV) patří mezi herpetické viry (DNA viry). Je původcem infekční mononukleózy a vlasaté leukoplakie jazyka. Zároveň se podílí na malignitách a uvažuje se o jeho roli v patogenezi chronického únavového syndromu.
EBV[edit | edit source]
- čeleď: Herpesviridae
- podčeleď: gamma
- skupina: gamma 1, Lymfokryptovirus
dsDNA virus. Také známý jako HHV4 (human herpesvirus 4), gamma Herpes virus 4. V roce 1964 izolován z buněk tkáňové linie Burkittova lymfomu. Má dvě fáze životního cyklu – latentní (v B-lymfocytech) a produktivní, „lytická“ (v epiteliálních buňkách).
Onemocnění vyvolaná EBV[edit | edit source]
Infekční mononukleóza. Orální vlasatá leukoplakie jazyka vzniká u imunodeficientních, zejména HIV pozitivních. Chronický únavový syndrom.
Dále bývá spojován se vznikem Burkittova lymfomu, primárního lymfomu mozku, Hodgkinova lymfomu a nazofaryngeálního karcinomu.
Infekční mononukleóza[edit | edit source]
Epidemiologie[edit | edit source]
Přenos nemocnými i zdravými osobami s inaparentní infekcí buďto přímým kontaktem (sliny) nebo kapénkovou cestou. Nejčastěji onemocní mladí lidé (15−20 let), proto také označení "nemoc z líbání". Inkubační doba 2–7 týdnů. Onemocnění zanechává dlouhodobou imunitu (až 90 % evropské populace má pozitivní titr protilátek).
Patogeneze[edit | edit source]
Virus infikuje orální a faryngeální epiteliální buňky. Poté infikuje B-lymfocyty, které produkují heterofilní protilátky (využívány v diagnostice). Infikované B-lymfocyty jsou rozpoznány a ničeny cytotoxickými T-lymfocyty. Pro infekční mononukleózu je charakteristická přítomnost aktivovaných T-lymfocytů (cytotoxických, helperových i NK-buněk) v krvi – tzv. atypické mononukleáry. Infekce je spojena s aktivací a hyperplazií lymforetikulárních tkání v celém organismu. Po nákaze část virové populace zůstává doživotně v organismu a virus je schopný reaktivace.
Klinický obraz[edit | edit source]
Infekční mononukleóza má klasické příznaky:
- Bolest v krku – zvětšené tonzily pokryté bělavými pablánami, bolest při polykání.
- Horečka.
- Lymfadenopatie – splenomegalie (u 75 % nemocných), hepatomegalie (u 50 % nemocných).
- Holzelovo znamení – drobné petechie na patře.
- Bassův příznak – otok víček.
Komplikace[edit | edit source]
- Myokarditida;
- Meningoencefalitida/neuritida;
- Hemolytická anémie;
- trombocytopenie;
- Ruptura sleziny – vyžaduje neodkladný chirurgický výkon zejména kvůli masivními krvácení do břišní dutiny.
Diagnostika[edit | edit source]
Charakteristický klinický obraz.
Laboratorní nálezy:
- V krevním obraze leukopenie přecházející v leukocytózu, převažují mononukleáry.
- V jaterních testech elevace ALT, AST, LDH.
- Heterofilní protilátky v séru – Paul-Bunnelova reakce (aglutinace koňských erytrocytů – AKE, hemolýza hovězích erytrocytů – OCH).
- Specifické protilátky − anti-VCA (virový kapsidový antigen, v akutní fázi), anti-EA (časný antigen, přetrvávají 2−3 měsíce), anti-EBNA-1 (EB nukleární antigen, v pozdní fázi, IgG přetrvávají celoživotně).
Terapie[edit | edit source]
Symptomatická – antipyretika, obklady na krk. Krátkodobě kortikosteroidy (3–5 dní) při výrazné obstrukci dýchacích cest. Jaterní dieta a šetřící režim.
Antibiotika jako prevence bakteriální superinfekce. Kontraindikováno je podání aminopenicilinů kvůli vzniku silně vyjádřeného exantému. Nejde o alergii, ale pravděpodobně o reakci heterofilních protilátek (viz výše) s molekulou aminopenicilnu (amoxicilin, ampicilin).
Odkazy[edit | edit source]
Související články[edit | edit source]
Externí odkazy[edit | edit source]
Použitá literatura[edit | edit source]
- BENEŠ, Jiří, et al. Infekční lékařství. 1. vydání. Galén, 2009. 651 s. ISBN 978-80-7262-644-1.
- LEHOVCOVÁ, Alena a Stanislava HONZOVÁ. Sérologie EBV z hlediska klinického imunologa. Lékařské listy. 1999, roč. 1999, vol. 42, s. 15, ISSN 0044-1996.