EBV

Z WikiSkript

Epstein-Barrové virus
Herpesviridae
EBV v elektronovém mikroskopu
EBV v elektronovém mikroskopu
Typ NK dsDNA
Zdroj člověk (nemocný, inaparentní infekce, zdravý nosič)
Přenos přímý kontakt (sliny, polibek), kapénky
Výskyt kosmopolitní
Onemocnění infekční mononukleóza, některé malignity (Burkittův lymfom, Hodgkinův lymfom, nazofaryngeální karcinom), orální vlasatá leukoplakie jazyka (HIV+)
Diagnostika klinický obraz, krevní obraz (leukopenie, atypické lymfocyty), elevace jaterních enzymů, Paul-Bunnelova reakce, vyšetření protilátek proti EBV antigenům
Terapie symptomatická (antipyretika, kortikosteroidy při výrazné obstrukci HCD), ATB při bakteriální superinfekci


Epstein-Barrové virus (EBV) patří mezi herpetické viry (DNA viry). Je původcem infekční mononukleózy a vlasaté leukoplakie jazyka. Zároveň se podílí na malignitách a uvažuje se o jeho roli v patogenezi chronického únavového syndromu.

EBV[upravit | editovat zdroj]

čeleď: Herpesviridae
podčeleď: gamma
skupina: gamma 1, Lymfokryptovirus

dsDNA virus. Také známý jako HHV4 (human herpesvirus 4), gamma Herpes virus 4. V roce 1964 izolován z buněk tkáňové linie Burkittova lymfomu. Má dvě fáze životního cyklu – latentní (v B-lymfocytech) a produktivní, „lytická“ (v epiteliálních buňkách).

EBV – barveno HE

Onemocnění vyvolaná EBV[upravit | editovat zdroj]

Infekční mononukleóza. Orální vlasatá leukoplakie jazyka vzniká u imunodeficientních, zejména HIV pozitivních. Chronický únavový syndrom.

Dále bývá spojován se vznikem Burkittova lymfomu, primárního lymfomu mozku, Hodgkinova lymfomu a nazofaryngeálního karcinomu.

Infekční mononukleóza[upravit | editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Infekční mononukleóza.

Epidemiologie[upravit | editovat zdroj]

Přenos nemocnými i zdravými osobami s inaparentní infekcí buďto přímým kontaktem (sliny) nebo kapénkovou cestou. Nejčastěji onemocní mladí lidé (15−20 let), proto také označení "nemoc z líbání". Inkubační doba 2–7 týdnů. Onemocnění zanechává dlouhodobou imunitu (až 90 % evropské populace má pozitivní titr protilátek).

Patogeneze[upravit | editovat zdroj]

Virus infikuje orální a faryngeální epiteliální buňky. Poté infikuje B-lymfocyty, které produkují heterofilní protilátky (využívány v diagnostice). Infikované B-lymfocyty jsou rozpoznány a ničeny cytotoxickými T-lymfocyty. Pro infekční mononukleózu je charakteristická přítomnost aktivovaných T-lymfocytů (cytotoxických, helperových i NK-buněk) v krvi – tzv. atypické mononukleáry. Infekce je spojena s aktivací a hyperplazií lymforetikulárních tkání v celém organismu. Po nákaze část virové populace zůstává doživotně v organismu a virus je schopný reaktivace.

Klinický obraz[upravit | editovat zdroj]

Infekční mononukleóza má klasické příznaky:

  • Bolest v krku – zvětšené tonzily pokryté bělavými pablánami, bolest při polykání.
  • Horečka.
  • Lymfadenopatie – splenomegalie (u 75 % nemocných), hepatomegalie (u 50 % nemocných).
  • Holzelovo znamení – drobné petechie na patře.
  • Bassův příznak – otok víček.

Komplikace[upravit | editovat zdroj]

Diagnostika[upravit | editovat zdroj]

Charakteristický klinický obraz.

Laboratorní nálezy:

  • V krevním obraze leukopenie přecházející v leukocytózu, převažují mononukleáry.
  • V jaterních testech elevace ALT, AST, LDH.
  • Heterofilní protilátky v séru – Paul-Bunnelova reakce (aglutinace koňských erytrocytů – AKE, hemolýza hovězích erytrocytů – OCH).
  • Specifické protilátky − anti-VCA (virový kapsidový antigen, v akutní fázi), anti-EA (časný antigen, přetrvávají 2−3 měsíce), anti-EBNA-1 (EB nukleární antigen, v pozdní fázi, IgG přetrvávají celoživotně).

Terapie[upravit | editovat zdroj]

Symptomatická – antipyretika, obklady na krk. Krátkodobě kortikosteroidy (3–5 dní) při výrazné obstrukci dýchacích cest. Jaterní dieta a šetřící režim.

Antibiotika jako prevence bakteriální superinfekce. Kontraindikováno je podání aminopenicilinů kvůli vzniku silně vyjádřeného exantému. Nejde o alergii, ale pravděpodobně o reakci heterofilních protilátek (viz výše) s molekulou aminopenicilnu (amoxicilin, ampicilin).

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • BENEŠ, Jiří, et al. Infekční lékařství. 1. vydání. Galén, 2009. 651 s. ISBN 978-80-7262-644-1.


  • LEHOVCOVÁ, Alena a Stanislava HONZOVÁ. Sérologie EBV z hlediska klinického imunologa. Lékařské listy. 1999, roč. 1999, vol. 42, s. 15, ISSN 0044-1996.