Hodgkinův lymfom

Z WikiSkript

Hodgkinův lymfom neboli maligní lymfogranulom patří mezi nádorová onemocnění lymfatické tkáně. Etiologie není známa (genetická predispozice, porucha imunity, EBV, HIV). Nejčastěji je diagnostikován mezi 20. a 30. rokem života, incidence znovu stoupá po 50. roce života. Nemoc propuká v lymfatické uzlině (nejčastěji v axiální distribuci), odkud se šíří do uzlin sousedních, i do systémové cirkulace.

Mikroskopický obraz: buňka Reedové a Sternberga

Histologicky se dělí dle počtu buněk Reedové-Sternberga (buňky vzniklé mutací z B-buněk) a dle stupně celulární reakce:

  • typ I s převahou lymfocytů (málo R-S buněk, hodně lymfocytů; nejlepší prognóza) (5 %);
  • typ II nodulárně-sklerotický (nodulární ložiska, buňky (retikulární, lymfocyty, histiocyty) v kolagenních vláknech) (70 %);
  • typ III smíšený (20–25 %);
  • typ IV klasický, chudý na lymfocyty (Sternbergovy buňky zmnoženy; nejhorší prognóza) (1 %).

Klinický obraz[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Diagnostika[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Extirpace uzliny a její následné histopatologické vyšetření – přítomnost R-S buněk, nebo buněk Hodgkinových (prekurzory R-S buněk);
  • rtg hrudníku, sono břicha, scintigrafie jater, sleziny, CT a lymfografie, PET;
  • trepanobiopsie kostní dřeně.

Stádia[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Mikroskopický obraz Hodgkinova lymfomu
  • Stádium I (postižení jedné lymfatické oblasti, nebo jednoho extralymfatického orgánu);
  • stádium II (postižení dvou nebo více oblastí na jedné straně bránice);
  • stádium III (postižení lymfatických uzlin na obou stranách bránice, i s extralymfatickým orgánem, nebo slezinou);
  • stádium IV (diseminované postižení extralymfatických orgánů nezávisle na postižení uzlin).

Dále se každé stádium dělí na A a B:

  • A – pacient je bez celkových příznaků;
  • B – s celkovými příznaky (úbytek na váze o 10 % za 6 měsíců, horečka více než 38 °C, noční pocení).

Komplikace[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Infekce, míšní komprese při postižení obratlů.

Terapie[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Základní léčebnou modalitou je systémová léčba ve formě kombinované chemoterapie, v lokalizovaných stádiích jí doplňujeme radioterapií. Základní používané režimy: ABVD (adriamycin, bleomycin, vinblastin, dekarbazin), BEACOPP (bleomycin, etoposid, adriamycin, cyclofosfamid, vinkristin, prokarbazin, prednison).

  • Lokalizovaná (časná) stádia I,II: s příznivou prognózou (bez rizikových faktorů) 2× ABVD a radioterapie 20 Gy, s nepříznivou prognózou (s rizikovými faktory) 2× BEACOPP + 2× ABVD a radioterapie 20 Gy.
  • Pokročilá stádia III, IV: 6× BEACOPP eskalovaného režimu.
  • V případě relapsu – záchranný režim (založený na platinových derivátech), autologní transplantace.
  • Nové léky – k léčbě relapsů se používá brentuximab vedotin (anti-CD30 protilátka). [1]

Prognóza[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • 70–80 % pacientů se vyléčí.

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Reference[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. ČEŠKA, Richard, et al. Interna. 2. vydání. Praha : Triton, 2015. 909 s. ISBN 978-80-7387-895-5.

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • ČEŠKA, Richard, et al. Interna. 2. vydání. Praha : Triton, 2015. 909 s. ISBN 978-80-7387-895-5.
  • KLENER, Pavel, et al. Vnitřní lékařství. 4. vydání. Praha : Galén, Karolinum, 2011. 1174 s. ISBN 978-80-7262-705-9.