Portál:Otázky z anatomie (1. LF UK, VL)/92. Otázka
 | 92. Otázka | |||
| Srdce - popis, prenatální a postnatální oběh | ||||
| Otázky z anatomie (1. LF UK, VL) | ||||
Srdce
Srdce (cor) je svalový orgán se čtyřmi dutinami, který funguje jako kontinuálně pracující pumpa. Pohání tak krev přes cévy do všech částí těla a tím umožňuje výživu a výměnu látek ve tkáních.
Anatomie srdce
Srdce je uloženo za sternem v mediastinu, dvěma třetinami vlevo od střední čáry a jednou třetinou napravo. Hmotnost srdce se pohybuje průměrně kolem 300–350 g u mužů, u žen váží kolem 250–300 g. [1] Zvýšení hmotnosti srdce nad 400 g u muže a nad 350 g u ženy označujeme za hypertrofii.[1] Srdce může hypertrofovat za různých patologických stavů nebo také u sportujících jedinců. Celý svalový orgán je uzavřen v obalu zvaném perikard se serosní dutinou.
Obecná anatomie srdce
Poloha srdce
Srdeční sval je s tvarem nepravidelného kužele orientován ventrolaterálně vlevo svým hrotem (podélná osa srdeční směřuje z ústí v. cava superior seshora zprava zezadu dopředu doleva dolů). Hrot kužele se promítá do 5. mezižebří v blízkosti medioklavikulární čáry. Poloha hrotu se přitom s věkem a dechovou aktivitou mění (přibližně o jedno mezižebří). U dětí je posunut o jedno mezižebří výše a laterálněji, u starých lidí je naopak situován v 6. mezižebří.
Projekce srdce se uvádí čtyřmi hlavními body:
- Bod A: vpravo ve 2. mezižebří ve vzdálenosti 1 cm od hrudní kosti.
- Bod T: nachází se v 5. mezižebří, u pravého okraje sterna, zde je auskultační místo pro trikuspidální chlopeň.
- Bod M: v 5. mezižebří, vnitřně od medioklavikulární čáry, auskultační místo pro mitrální chlopeň.
- Bod P: vlevo ve 2. mezižebří, 2 cm od okraje sterna.
- Propojením těchto bodů získáme přibližné rozměry srdečního stínu.
Celková poloha srdce je individuální a proměnlivá, závisející přitom na dýchání, poloze bránice, tvaru hrudníku, somatotypu apod. V případě širokého a krátkého hrudníku je poloha srdce více napříč – podélná osa srdeční svírá s transverzální rovinou menší úhel. Při dlouhém a úzkém hrudníku je srdce naopak uloženo více podélně – podélná osa svírá s transverzální rovinou větší úhel.
.svg)
Popis srdce
Na srdci rozlišujeme:
- basis cordis – kraniální část se síněmi, vstupují a vystupují zde hlavní cévy;
- apex cordis – srdeční hrot;
- facies sternocostalis (anterior) – přední vyklenutá plocha, míří proti sternu a žebrům;
- facies diaphragmatica (inferior) – strana přivrácená k bránici;
- facies pulmonalis – někdy je takto označovaná levá plocha přivrácená k plíci;
- margo acutus – pravý okraj srdce v ostré hraniční linii;
- margo obtusus – levý, zaoblený okraj srdce.
Jednotlivé síně a komory jsou od sebe makroskopicky odděleny:
- sulcus coronarius – odděluje v bazi síně od komor a vedou zde hlavní koronární cévy;
- septum interatriale et septum interventriculare – jsou viditelná jako srdeční přepážky;
- sulcus interventricularis anterior et posterior – viditelné vklesliny oddělující komory srdeční vpředu a vzadu.
Tloušťka svaloviny
Tloušťka srdeční svaloviny se liší na konkrétních místech:
- síně = 2–2,5 mm;
- pravá komora = 3–4,5 mm;
- levá komora = 12–14 mm;
- mezikomorové septum = 12,5–15 mm. [1]
Histologie srdce
Z histologického hlediska je srdeční stěna tvořena 3 vrstvami, jsou to endokard, myokard a epikard.
Endokard
Endokard (vnitřní vrstva; tunica intima) vystýlá srdeční dutinu, je v kontaktu s protékající krví, plynule přechází v tunicu intimu cév, tvoří srdeční chlopně. Skládá se ze 4 vrstev:
- endotel (endotelové buňky);
- subendotel (kolagenní vazivo);
- elasticko-muskulární vrstva (kolagenní a elastické vazivo, hladké svalové buňky; tato vrstva je silná především v srdečních síních);
- subendokard (řídké vazivo, nacházející se zde struktury převodního systému srdečního).
Myokard
Myokard (tunica media) je srdeční svalovina, která zajišťuje pravidelné stahy srdce. Jedná se o nejmohutnější část srdeční stěny, kterou tvoří spolu s endokardem a epikardem. Nejsilnější myokard nalezneme v levé komoře, kde je tlak krve nejvyšší, dochází zde k vypuzení okysličené krve do velkého krevního oběhu.
Struktura
Základní stavební jednotkou srdeční svaloviny je kardiomyocyt. Jedná se o svalové buňky, které mají tvar písmene Y. Jádra buněk uložená ve středu buňky jsou protáhlého tvaru a obsahují jedno až dvě jadérka.
Podstata
Srdeční svalová tkáň v sobě kombinuje vlastnosti kosterního a hladkého svalstva. Je tvořena příčně pruhovanou srdeční tkání, která ale není ovladatelná vůlí (nepodléhá volní kontrole).
Inervace vychází z autonomního nervového systému, který řídí frekvenci kontrakcí. Vlastní kontrakce vznikají spontánně v převodním systému srdečním (srdeční automacie).
Myokard je vyživován pomocí koronárních (věnčitých) tepen, které vychází přímo z aorty. Pokud není dostatečně zásoben živinami, dochází ke komplikacím v podobě nemocí, především infarkt myokardu a Ischemická choroba srdeční.
Excitace
Rozlišujeme pracovní myokard a buňky převodního systému srdečního.
Pracovní myokard má nápadně delší refrakterní periodu než nervová buňka kvůli fázi plató - udržení depolarizace díky otevření napěťově řízených vápníkových kanálů. Toto prodloužení absolutní refrakterní periody zabraňuje vzniku tetanické křeče v srdeční svalovině.
Epikard
Epikard (zevní vrstva srdeční stěny; tunica serosa) je mezotelová výstelka tvořící viscerální list perikardu. Od srdeční dutiny je nejvzdálenější, komunikuje asi s 50 ml perikardiální tekutiny. V subepikardu probíhají koronární arterie.
Dutiny srdeční
Krev při průchodu srdcem protéká čtyřmi dutinami – pravou předsíní, pravou komorou, levou předsíní a levou komorou. Jednotlivé dutiny v pravém a levém srdci jsou od sebe odděleny chlopněmi, které zabraňují zpětnému toku krve.
Pravá předsíň (atrium dextrum)
Do pravé předsíně vzadu shora ústí vena cava superior v ostium venae cavae superioris, zdola přichází vena cava inferior v ostium venae cavae inferioris. Místo vstupu obou dutých žil označujeme sinus venarum cavarum. Sulcus terminalis je mělká vkleslina napravo od ústí obou žil a odděluje je tak od zbytku předsíní. Na dutinové straně mu odpovídá crista terminalis, která je podložena pruhem svaloviny.
Krev přitékající z dolní duté žíly do srdce je usměrňována nástěnnou řasou, valvula venae cavae inferioris, analogicky je jiným směrem pomocí tuberculum intervenosum usměrňována krev z v. cava superior.
Vlastní pravá předsíň je prostor před sinus venarum cavarum a obsahuje několik útvarů:
- auricula dextra – pravé ouško, což je cípovitá výchlipka viditelná na sternokostální ploše srdce;
- musculi pectinati – svalové trámečky, které jsou nejnápadnější v aurikule;
- ostium sinus coronarii – vstup hlavního kmene sběrných žil srdce do pravé síně, částečně zakrytý pomocí valvula sinus coronarii;
- na vnitřní ploše jsou další patrné otvůrky, které slouží za vstupy menších sběrných žil srdce.
Mediální stěnu tvoří septum interatriale, s nápadnou fossou ovalis. Ta sloužila za embryonálního vývoje jako přechodná spojka mezi oběma síněmi. Septum má svou vazivovou, ztenčenou část bez svaloviny – pars membranacea septi.
Pravá komora (ventriculus dexter)
Vtoková část
Vtoková část začíná v ostium atrioventriculare dextrum s trojcípou chlopní (valva atrioventricularis dextra; valva tricuspidalis). Na ní rozlišujeme tři cípy – cuspides anterior, posterior et septalis. Proti cípům chlopně jsou nataženy musculi papillares, které svým tahem generovaným přes chordae tendinae zamezují překlopení chlopně do atria. V pravé komoře jsou nejvýznamnější m. papillaris anterior et posterior, v nekonstantním počtu jsou i mm. papillares septales.
Vtoková část končí v ostium trunci pulmonalis s poloměsíčitými chlopněmi (valva trunci pulmonalis)
- na stěnách přítomné trabeculae carneae ventriculi dextri, což jsou svalové trámce podobné musculi pectinati v předsíni. Od komorového septa k bazi předního papilárního svalu se nachází svalový snopec trabecula septomarginalis obsahující část převodního systému srdečního.
Výtoková část
V této části nejsou přítomny trabekuly, proto je hladká část označena jako pars glabra. Rozlišujeme zde následující útvary:
- conus arteriosus je pojmenována výtoková část kraniálním směrem do ostium trunci pulmonalis, má kuželovitý charakter;
- ostium trunci pulmonalis je opatřeno chlopní valva trunci pulmonalis, kterou vytvářejí tři valvulae semilunares, poloměsíčité chlopně;
- valvula semilunaris anterior, dextra et sinistra – poloměsíčité lamely tvaru vlaštovčího hnízda;
- jako lunula se označuje ztenčený okraj, prostředek každé lamely obsahuje nodulus valvulae semilunaris, který zajišťuje uzavření středu chlopně.
- valvula semilunaris anterior, dextra et sinistra – poloměsíčité lamely tvaru vlaštovčího hnízda;
Levá předsíň (atrium sinistrum)
V levé předsíni rozlišujeme tyto útvary:
- ostia venarum pulmonalium – ústí plicních žil, zpravidla dvě z levé a dvě z pravé strany, bez chlopní či řas;
- auricula sinistra – levé ouško obsahující stejně jako pravé ouško musculi pectinati;
- septum interatriale – předsíňová přepážka,v místě pravostranné fossa ovalis se označuje jako valvula foraminis ovalis (Parchappeova řasa);
- ostium atrioventriculare sinistrum je ústí levé předsíně do levé komory opatřeno dvoucípou chlopní (valva atrioventricularis sinistra; valva mitralis nebo valva bicuspidalis).
Levá komora (ventriculus sinister)
Levá komora je na příčném průřezu okrouhlá se silnější svalovou stěnou (přibližně trojnásobná hmota svaloviny oproti pravé komoře).
Vtoková část je rozsáhlejší než u pravé komory, od ostium atrioventriculare sinistrum dopředu dolů ke hrotu a k přední stěně komory. Rozlišujeme v ní:
- ostium atrioventriculare sinistrum – součástí valva atrioventricularis sinistra (valva mitralis);
- valva má dva hlavní cípy – cuspis anterior et posterior;
- k cípům jsou nataženy dva papilární svaly – m. papillaris anterior et posterior;
- opět pomocí tahu přes chordae tendinae zajišťují správnou polohu chlopně;
- trabeculae carneae – silnější a s většími prohlubněmi než u pravé komory;
- funkčně se při systole komory k sobě těsně přiloží a vyplní dutinu vtokové části, která se tak vyprázdní docela.
Výtoková část je kratší než vpravo a je uložena ventromediálně od ostium atrioventriculare sinistrum, směřuje kaudálně. Rozlišujeme v ní následující útvary:
- ostium aortae – těsně vedle atrioventrikulárního ústí, ventromediálněji položené;
- obsahuje valva aortae sestávající ze tří poloměsíčitých chlopní (valvulae semilunares);
- valva semilunaris dextra, sinistra et posterior;
- analogicky jako pulmonální chlopeň obsahují lunulae (ztenčení) a noduli se stejnou funkcí;
- sinus aortae je rozšířený začátek aorty nad každou ze tří lamel chlopně, odsud odstupují dvě hlavní koronární tepny (viz níže).
Při pohledu z levé komory skrze septum interventriculare lze vidět vazivové, ztenčené místo septa označované jako pars membranacea septi interventricularis. Tím pádem je tedy pars membranacea položené mezi vtokovou částí pravé komory a výtokovou částí levé komory.
Cévní zásobení srdce
Podrobnější informace naleznete na stránce Cévní zásobení srdce.Zásobení srdce zajišťují dvě hlavní koronární tepny odstupující jako první větve aorty. Žilní návrat obstarávají žíly slévající se v kmen sinus coronarius, ústící do pravého srdečního atria.
Srdeční skelet
Srdeční skelet je z hustého fibrózního vaziva, na které je uchycen myokard spolu se všemi chlopněmi. Skelet elektricky odděluje myokard síní od myokardu komor (jedinou spojkou mezi myokardem síní a myokardem komor je tzv. Hisův svazek procházející skrze trigonum fibrosum dextrum). Skládá z několika částí:
- Anuli fibrosi – čtyři vazivové prstence kolem srdečních chlopní:
- anulus fibrosus dexter – u pravého síňokomorového ústí s trojcípou chlopní;
- anulus fibrosus sinister – u levého síňokomorového ústí s mitrální chlopní;
- anulus aorticus – prstenec semilunární chlopně aorty;
- anulus trunci pulmonalis – prstenec semilunární chlopně plicnice.
Tyto prstence jsou navzájem propojeny vazivovými útvary trigonum fibrosum dextrum (mezi anulus dexter, sinister a aorticus) a trigonum fibrosum sinistrum (mezi anulus sinister a aorticus). S pravým trigonem je propojena pars membranacea septi.
Srdeční chlopně
Srdeční chlopně jsou ventily zajišťující jednostranný tok krve v srdci. Nejsou inervované a jsou bezcévné (otevírají a zavírají se na základě tlakového gradientu). Z histologického hlediska se jedná o duplikatury endokardu. Jsou tvořené vnitřní fibrózní ploténkou (kolagenní a elastická vlákna), na povrchu jsou kryté endotelem. Jsou připojeny k fibrózním prstencům srdečního skeletu. V srdci nacházíme 4 chlopně, jsou to:
- trikuspidální chlopeň (valva atrioventricularis dextra seu tricuspidalis) − trojcípá, mezi pravou síní a pravou komorou;
- mitrální chlopeň (valva atrioventricularis sinistra seu bicuspidalis seu mitralis) − dvojcípá, mezi levou síní a levou komorou;
- pulmonální chlopeň (valva trunci pulmonalis) − mezi pravou komorou a arterií pulmonalis;
- aortální chlopeň (valva aortae) − mezi levou komorou a aortou.
Trikuspidální a mitrální chlopně označujeme jako chlopně cípaté, pulomonální a aortální jako chlopně poloměsíčité, podle jejich tvaru.
Průtok krve srdcem
Klinicky srdce rozdělujeme na levé srdce a pravé srdce. Levé srdce čítá levou síň a levou komoru, pravé srdce obsahuje pravou síň a pravou komoru. Pravé i levé srdce pracuje součinně. Rozlišujeme krevní malý (plicní) oběh a velký (tělní) oběh.
Pravé srdce
Krev přitéká z horní a dolní duté žíly do pravé síně. Krev proteče síní k chlopni trojcípé, skrze níž se dostane do pravé komory. Ve stěně pravé síně se nachází první část převodního systému srdečního, který tvoří vzruchy pro pravidelné stahy srdce. Konkrétně síňový a síňokomorový uzel.
Krev přiteká z pravé síně přes trojcípou chlopeň. V komoře nejdříve proteče vtokovou částí složenou z myokardu (trabeculae carnae) a poté pokračuje do výtokové části (conus arteriosus). Přes pulmonální chlopeň proteče do plicnice a jejími větvemi až do plic, v nichž dojde k výměně krevních plynů. Pravá komora pumpuje krev při nízkém tlaku (přibližně 20 mmHg).
Levé srdce
Z plic se okysličená krev dostává čtyřmi plicními žilami do levé síně. Proteče přes mitrální (bikuspidální) chlopeň a dostane se do levé komory.
Krev přitéká z levé síně přes mitrální chlopeň. V levé komoře nejdříve proteče vtokovou částí (opět složenou z trabeculae carnae) a poté projde do výtokové části (zastoupenou vestibulum aortae). Přes aortální chlopeň proteče do aorta ascendens a jejími větvemi do celého těla. Levá komora pumpuje krev pod vysokým tlakem v rámci systémového řečiště (při circa 120 mmHg).
Převodní systém srdeční
Podrobnější informace naleznete na stránce Převodní systém srdeční.Tento systém zajišťuje generování akčních potenciálů pro práci myokardu nezávisle na nervových spojeních – srdeční automacie.
Mízní cévy srdce
Podrobnější informace naleznete na stránce Mízní cévy srdce.
Mízní cévy srdce začínají ze třech pletení:
- subendokardová;
- myokardová;
- subepikardová.
Za diastoly protéká lymfa od subendokardové pleteně do myokardové sítě a z ní při systole do sítě subepikardové. Ze sítě subepikardové se poté sbírá pravý a levý kolektor srdce.
RTG obraz srdce
Podrobnější informace naleznete na stránce Srdeční stín.Krevní oběh plodu
Během intrauterinního života zajišťuje matka dokonalou výživu plodu. Placenta je ústředním orgánem této výživy. Její maternální část je tvořena krevními sinusy, fetální pak klky pronikajícími do části maternální.
Fetální oběh před porodem
Krevní oběh plodu je modifikován tak, aby docházelo k výměně krevních plynů mezi tělem plodu a placentou, placenta tedy nahrazuje plíce plodu. Krev se zde obohacuje kyslíkem a živinami a zbavuje se odpadních látek (CO2). Fetální hemoglobin se zde sytí kyslíkem na 60 %, nedosahuje tedy hodnot saturace adultního hemoglobinu v plicích (98 %). A dále krev obchází plíce, jež jsou u plodu v děloze nefunkční.
Levá a pravá strana krevního oběhu plodu komunikují prostřednictvím dvou zkratů, které jsou pravolevé:
- foramen ovale – mezi pravou a levou srdeční síní;
- ductus arteriosus – mezi plicnicí a aortou (za odstupem tepen zásobujících HK a hlavu).
Krev z těla plodu je odváděna párovými aa. umbilicales (větve a. iliaca interna, po porodu jejich větší část zaniká – tzv. chordae arteriarum umbilicalium seu ligg. umbilicalia medialia), tyto tepny vstupují do pupečníku (spojení mezi plodem a placentou), po okysličení a výměně metabolitů je krev z placenty vedena do těla plodu opět pupečníkem ve v. umbilicalis (ta je nepárová – pupečník tedy obsahuje jednu umbilikální žílu a dvě umbilikální tepny), v. umbilicalis probíhá v těle plodu jako dolní okraj lig. falciforme od pupku k játrům (po porodu se v. umbilicalis mění v lig. teres hepatis).
Část krve (skoro polovina) se dostává do jater. Protože je potřeba zachovat dostatečný přísun kyslíku a živin pro mozek a ostatní orgány, vytváří se spojka (zkrat) – ductus venosus Arantii (průtok krve je regulován sfinkterem), která obchází játra a napojuje se přímo na vena cava inferior (po porodu se ductus mění v lig. venosum Arantii) – okysličená krev z placenty tedy přitéká do srdce dolní dutou žilou a její tok je v pravé síni směřován proti foramen ovale do levé síně pomocí řasy – valva venae cavae inferioris Eustachi – okysličená krev se pak z levého srdce dostává do oblouku aorty a jeho větvemi především do cév hlavy, krku a horních končetin.
Odkysličená krev z hlavy, krku a horních končetin přitéká do v. cava superior a její cestou dál do pravé síně, kde je krevní proud směřován proti pravému atrioventrikulárnímu ústí prostřednictvím příčného valu – torus intervenosus, dále pokračuje z pravého srdce do truncus pulmonalis a z něj se většina krve dostává spojkou do aorty – ductus arteriosus Botalli (touto spojkou jsou obcházeny plíce, které jsou u plodu zkolabované a nefunkční – nejsou dostatečně vyvinuty, díky kontrahovaným plicním arteriím je v nich vysoký proudový odpor a hypoxická vazokonstrikce, plícemi protéká jen 10 % srdečního výdeje plodu), ale až za odstupem větví pro hlavu, krk a horní končetiny, směs okysličené a odkysličené krve ze sestupné aorty pak zčásti (35 %) zásobuje dolní polovinu trupu a dolní končetiny, zčásti (65 %) teče do aa. umbilicales a jimi opět do placenty.
- Shrnutí
Díky výše uvedeným krevním zkratům proudí nejlépe okysličená krev z vena umbilicalis přes dolní dutou žílu (v. cava inferior) k srdci a následně přes foramen ovale do levé síně a komory a následně do aorty. Krev s vysokou saturací se tak dostává hlavně k myokardu a k mozku plodu.
Shrnutí nejdůležitějších změn oběhu při porodu
- Přerušení placentárního krevního oběhu;
- zánik fetoplacentární jednotky;
- začátek dýchání plícemi a s ním spojené změny krevního oběhu.
Změny fetálního oběhu po porodu
Foramen ovale
Během porodu přestává krev proudit placentou a dítě se dostává do hypoxie. Úbytek kyslíku a zvýšený parciální tlak CO2 v krvi způsobí podráždění dýchacího centra v CNS a vyvolá dýchací pohyby dítěte. Přispívá k tomu i negativní interpleurální tlak (−30 až −50 mmHg). Při průchodu plodu porodním kanálem se pasivní kompresí hrudníku vypudí zhruba 30 ml fetální plicní tekutiny z plic a trachey (zbytková část fetální plicní tekutiny se resorbuje). Po porodu nastává dekomprese hrudníku, která vyvolá malý pasivní nádech a je provázena aktivním glosofaryngeálním úsilím. Plíce se po prvním vdechu rozšíří a vteče do nich úměrné množství krve, která se tu již okysličuje. Provzdušnění plic vede ke vzniku povrchového napětí, zodpovědného za retraktivní smrštivou sílu, která se podílí na pasivním výdechu. Důsledkem těchto změn je nárůst krevního a lymfatického průtoku plícemi. Stabilizace plicní ventilace vyvolá podněty k přestavbě fetálního krevního oběhu na oběh novorozenecký. Z plic se uvolňuje bradykinin, který je závislý na vysokém sycení krve kyslíkem.
Bradykinin má vazokonstrikční vliv na ductus arteriosus a pupeční cévy, vazodilatační vliv na plicní cévy. Rozpětí plic snižuje odpor toku krve do plic na méně než 20 % původního, což zvyšuje tok krve přes arteriae pulmonales. Tím se zvýší množství krve, které se vrátí do levé předsíně. V levé předsíni stoupne tlak, což způsobí uzavření foramen ovale. Foramen ovale do třetího měsíce zaniká proliferací endotelové a vazivové tkáně, a v dospělém srdci zůstává jako fossa ovalis.
Ductus venosus Arantii – lig. venosum
Sfinkter ductus venosus se uzavírá a krev proniká už jen do jaterních sinusoid a cestou venae hepaticae do vena cava inferior. Později vazivově obliteruje v ligamentum venosum.
Ductus arteriosus Botalli – lig. arteriosum
Ductus arteriosus kontrahuje už během porodu a s prvními vdechy se celý uzavírá díky vlivu bradykininu. Anatomické uzavření nastává do dvanáctého týdne, část duktu obliteruje v ligamentum arteriosum. Uzavřením foramen ovale a ductus arteriosus se krevní oběh definitivně rozdělí na plicní a systémový.
Vena umbilicalis
Z vena umbilicalis po narození vzniká ligamentum teres hepatis
Arteriae umbilicales
Z arteriae umbilicales vznikají ligamenta umbilicalia medialia a arteriae vesicales superiores, které zásobují močový měchýř.
Chybný vývoj fetálního oběhu po porodu
Foramen ovale patens
Vzniká při neuzavření foramen ovale v důsledku defektního vývoje septum primum a/nebo septum secundum. Je přítomný u cca 25 % lidí a většinou nemá vliv na hemodynamiku. V kombinaci s jinou srdeční poruchou však může způsobit cyanózu kůže a sliznic v důsledku nedostatečného okysličení.
Ductus arteriosus patens
Podrobnější informace naleznete na stránce Otevřená Botallova dučej.Neuzavření ductus arteriosus neboli Botallovy dučeje je druhá nejčastější vrozená porucha srdce. Vyskytuje se 2–3× častěji u žen. K prvním symptomům patří zvýšená námaha při dýchání a tachykardie. Ductus arteriosus patens může být idiopatický (bez indukované příčiny) anebo ovlivněný různými faktory jako jsou: předčasný porod, vrozený syndrom rubeoly, fetální alkoholový syndrom nebo některé chromosomální abnormality (Downův syndrom). Neléčený může vést k selhání srdce. Léčí se chirurgicky ligaturou anebo pomocí indometacinu bez chirurgického zákroku.
Závěr
- Při porodu dochází k důležitým změnám
- přerušením pupeční šňůry defenitivně končí funkce placenty;
- začátek dýchání s expanzí plic vede k poklesu plicní cévní rezistence;
- nárůst krevního pulmonálního průtoku má za následek zvýšení tlaku v levé síni, ten působí na chlopně ve foramen ovale a tento zkrat se uzavírá;
- redukuje se průtok v pravé síni a tím se uzavírá vena umbilicalis;
- narůstá rezistence výdeje levé komory a uzavírají se arteriae umbilicales;
- poměr tloušťky stěn pravé a levé komory se výrazně mění;
- zapojení malého a velkého oběhu je u plodu paralelní, po narození se mění na sériové.
Reference
- ↑ a b c VOJÁČEK, Jan a Jiří KETTNER. Klinická kardiologie. 1. vydání. Hradec Králové : Nucleus HK, 2009. ISBN 978-80-87009-58-1.
