Fyziologické funkce

Z WikiSkript

Mezi základní fyziologické funkce patří:

  1. vědomí,
  2. udržování relativně stálé tělesné teploty,
  3. udržování stálého krevního tlaku,
  4. srdeční akce a puls,
  5. dýchání.

Vědomí[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Vědomí je stav, ve kterém organismus plně vnímá podněty a přiměřeně na ně reaguje.

Hodnotí se dle skutečné orientace pacienta v prostoru, místě a čase.

Poruchy vědomí[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  1. Kvantitativní = porušení bdělosti, rozsahu vědomí.
    • Somnolence – orientace je zachována, pacient má jen opožděné reakce, je spavý, lze jej však probrat slovním nebo dotykovým podnětem.
    • Sopor – pacient reaguje pouze na bolestivé podněty, lze jej probrat na krátkou dobu, řečový kontakt není možný.
    • Koma – pacienta nelze probrat, reaguje na nocicepci (bolestivý podnět) jen obrannými mechanismy pohybu.
    • Mělké koma – zachovány obranné reflexy (nebezpečí aspirace hlenů, zvratků…).
    • Synkopa (neboli mdloba) - přechodná, krátká ztráta vědomí, způsobená nedostatečným průtokem krve mozkem.
  2. Kvalitativní = porušení obsahu a jasnosti vědomí při normálním stavu bdělosti.
    • Obnubilace – mrákotné stavy, pacient může vykonávat nesmyslné činy, na které si po probrání nevzpomene.
    • Delirium – neklid, halucinace, vzrušení, iluze.
    • Halucinace,
    • Bludy,
    • Amence – úzkost, bezradnost, zapomnětlivost; akutně vzniklý stav (krátkodobý a přechodný – např. po operaci, u vysoké horečky).

Vědomí posuzujeme pomocí podnětů – slovně, taktilně (dotykem, zatřesením), centrálním stimulem (štípnutím). Hodnotit kvantitativní stav vědomí lze např. pomocí tzv. Glasgowské stupnice (3 kategorie, 3–15 bodů). Bodují se způsoby odpovědi na podněty:

  • Slovní odpověď:
    • orientován,
    • zmatený,
    • nepřiléhavá slova,
    • nesrozumitelná,
    • žádná.
  • Otevírání očí:
    • spontánně,
    • na oslovení,
    • na bolest,
    • neotevře.
  • Motorická odpověď:
    • pohyb na příkaz,
    • cílená obrana,
    • úhyb,
    • flexe na bolestivý podnět,
    • extenze na bolestivý podnět,
    • žádná.

Výsledek:

  • 3–8 bodů: Těžká porucha vědomí,
  • 9–12 bodů: Střední porucha vědomí,
  • 13–15 bodů: Lehká porucha vědomí.

Hodnocení dle pětistupňové škály:

  • 0 – člověk komunikuje bez problémů.
  • 1 – člověk komunikuje s přestávkami.
  • 2 – člověk komunikuje málo, rozumí všemu.
  • 3 – člověk nemluví, někdy rozumí.
  • 4 – člověk mluví, ale nerozumí.
  • 5 – člověk nemluví a nerozumí.

Tělesná teplota[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Tělesnou teplotu ovlivňuje:

Regulace[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Metody měření[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Axilární – v podpaží,
  • orální – v ústech (+0,3 °C),
  • rektální – v konečníku (+0,5 °C),
  • vaginální – v pochvě (tzv. bazální),
  • v uchu,
  • na kůži.

Druhy teploměrů:

  • skleněné (maximální, rychloběžné),
  • chemické – na jedno použití,
  • digitální,
  • ušní – využívají principu odrazu infračerveného světla,
  • jícnový teploměr,
  • teploměr na močovém katétru.

Hodnocení[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Typy horeček:

  • Febris continua – setrvalá horečka.
  • Febris remittens – opadávající horečka.
  • Febris intermittens – střídavá horečka.
  • Febris septica – septická horečka.
  • Febris recurrens – návratná horečka.
  • Febris undulans – vlnivá horečka.
  • Febris bifasica – dvojvlnná horečka.

Pokles teploty může být:

  • lytický – pozvolný, nebo
  • kritický – prudký.

Krevní tlak[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Krevní tlak.

Krevní tlak je síla, kterou vyvíjí krev na stěnu tepen. Běžné hodnocení krevního tlaku má dvě složky: tlak systolický a tlak diastolický. Jako tlaková amplituda se označuje rozdíl hodnot mezi tlakem systolickým a diastolickým.

Krevní tlak závisí na těchto parametrech:

  • objem krve v krevním řečišti,
  • pružnost cévní stěny,
  • průsvit kapilár,
  • viskozita krve.

Tyto parametry a tím i krevní tlak mohou být ovlivněny různými faktory:

  • věkem,
  • tělesnou námahou,
  • emocemi,
  • pohlavím,
  • denní dobou,
  • tělesnou hmotností (obezita jako rizikový faktor hypertenze),
  • léky,
  • nemocemi srdce, cév,
  • úrazy,
  • nemocemi nervového systému,
  • endokrinními chorobami a
  • prostředím.

Metody měření TK[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Searchtool right.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Měření krevního tlaku.

Krevní tlak lze měřit

  • přímo (invazivní metoda), pomocí centrálního žilního katetru, a
  • nepřímo (neinvazivní metoda), auskultačně, palpačně.

Hodnocení[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Puls[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Pulsová vlna (puls) je náraz krevního proudu na stěnu tepny při systole. Rozlišujeme puls periferní a centrální (apikální).

Jedna srdeční kontrakce vypudí fyziologicky do krevního oběhu v klidu cca 70 % objemu srdce (ejekční frakce). Srdce tak za jednu minutu v klidu vypumpuje 4–6 litrů krve (minutový srdeční výdej).

Faktory ovlivňující puls:

Místa měření

  • a. carotis,
  • a. temporalis,
  • a. brachialis,
  • a. radialis,
  • a. femoralis,
  • a. poplitea, a.tibialis posterior, a. dorsalis pedis.

Hodnocení pulsu – dle frekvence, plnosti, pravidelnosti

  1. frekvence,
  2. plnost (kvalita) pulsu,
    • pulsus durus – tvrdý,
    • p. tardus – pomalý, zdlouhavý,
    • p. mollitis – měkký,
    • p. filiformis – nitkovitý,
    • p. parvus – je-li malý rozdíl mezi TKs a TKd,
    • p. alternans – slabší a silné tepové vlny,
  3. pravidelnost (rytmus),
    • pravidelný – regularis,
    • nepravidelný – irregularis.

Dýchání[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • Zevní / vnitřní.
  • Hrudní (žeberní) + břišní (brániční).
  • vdech (inspirium) + výdech (exspirium).

Faktory ovlivňující dýchání

  • Věk.
  • Tělesná aktivita.
  • Stres, strach, obavy.
  • Nadmořská výška.
  • Léky.
  • Životní styl.

Hodnocení dýchání – dle dechové frekvence, hloubky dýchání, pravidelnosti, charakteru

  1. frekvence,
    • eupnoe – klidové dýchání – 15–20/ min.
    • tachypnoe – zrychlené dýchání – nad 25/ min.
    • bradypnoe – zpomalené dýchání – pod 12/ min.
    • apnoe – zástava dechu,
  2. hloubka dýchání,
    • měření spirometrem,
    • statické a dynamické objemy plic:
    • Respirační objem (RV) – objem jednoho vdechu – 500ml.
    • Vitální kapacita plic (VK) – maximální výdech po maximálním nádechu – muži 2500ml, ženy 2000ml.
    • Inspirační rezervní objem (IRV) – objem vzduchu, který je možný usilovně vdechnout po normálním nádechu.
    • Exspirační rezervní objem (ERV) – objem vzduchu, který je možné usilovně vydechnout po normálním výdechu.
    • Reziduální objem – vzduch, který zůstane v plicích po maximálním výdechu – cca 1200 ml.
  3. charakter dýchání.
    • zvukové fenomény (pískání, bublání...),
    • dušnost (dyspnoe),
  4. pravidelnost (rytmus),
    • pravidelný – regularis,
    • nepravidelný – irregularis.

Odkazy[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Související články[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

Použitá literatura[✎ upravit | ☲ editovat zdroj]

  • ŠAMÁNKOVÁ, Marie, et al. Základy ošetřovatelství. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2006. 353 s. ISBN 80-246-1091-4.
  • Přednáška PhDr. Šárky Tomové, asistentky Ústavu ošetřovatelství 2. LF UK