Hepatitida D

Z WikiSkript

Virus hepatitidy D
Deltaviridae
Typ NK RNA
Zdroj člověk
Přenos parenterálně (krví, krevními produkty, typicky mezi intravenózními narkomany)
Výskyt endemicky v jihoamerických zemích, Středomoří, Rumunsko, země jižní a střední Afriky
Onemocnění virová hepatitida D, pouze jako koinfekce nebo superinfekce s HBV
Diagnostika anti-HDV IgM při akutní infekci, anti-HDV IgG u chronické infekce, průkaz HDAg a HDV RNA
Terapie vysoké dávky IFN-α nebo pegylovaný IFN-α-2a (12 měsíců),
Očkování očkování proti HBV chrání i před infekcí HDV

Původcem hepatitidy Dje defektní RNA virus delta (HDV), který není schopen samostatné replikace, vyžaduje k tomu enzymatické výbavy HBV.

Může se jednat o:

  • koinfekci HBV + HDV,
  • superinfekci HDV u primárně infkovaného HBV (nebezpečnější).

V případě superinfekce se zvyšuje riziko fulminantní hepatitidy, rozvoje chronicity nebo jaterní cirhózy.[1]

Diagnostika[upravit | editovat zdroj]

Provádí se průkaz specifických protilátek proti antigenu delta metodou ELISA.


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • HAVLÍK, Jiří, et al. Infektologie. 2. vydání. Praha : Avicenum, 1990. 393 s. ISBN 80-201-0062-8.
  • LOBOVSKÁ, Alena. Infekční nemoci. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2001. 263 s. ISBN 80-246-0116-8.

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. HURYCH, Jakub a Roman ŠTÍCHA. Lékařská mikrobiologie : Repetitorium. 3. vydání. Praha : Triton, 2021. s. 277. ISBN 978-80-7553-976-2.