Hepatitida A

Z WikiSkript

Virus hepatitidy A
Picornaviridae
HAV v elektronovém mikroskopu
HAV v elektronovém mikroskopu
Typ NK ssRNA
Zdroj člověk
Přenos fekálně-orální (přímo nebo kontaminovanou vodou a potravou)
Výskyt kosmopolitní
Onemocnění virová hepatitida A
Diagnostika klinický obraz, elevace AST a ALT, sérologie (anti-HAV IgM)
Terapie symptomatická, podpůrná léčba (vitaminy, hepatoprotektiva)
Očkování aktivní imunizace (živá očkovací látka, také kombinovaná vakcína proti HAV a HVB), pasivní imunizace (lidský Ig pro postexpoziční profylaxi, zmírní průběh infekce)
[Virová hepatitida A]
Hepatitis A
Hepatitis A
Původce Virus hepatitidy A
Rizikové faktory nízky hygienický standard
Přenos fekálně-orální, parenterální méně častý [1]
Inkubační doba 14–28 d
Klinický obraz Prodromální „preikterické“ stadium: dyspepsie, únava, teplota, ztráta hmotnosti, symptomatické „ikterické“ stadium: ikterus, tmavá moč, acholická stolice. Cholestatické příznaky vzácné, může probíhat fulminantně. Nevyvolává chronické infekce.
Diagnostika IgM v séru (anti-HAV-IgM), zvýšení transamináz a bilirubinu, mírné zvýšení ALP. Negativita testu u imunokompetentních osob nákazu vylučuje. IgM v séru 3–6 měsíců po nákaze, IgG dlouhodobě. Krátce po začátku klinických příznaků - průkaz viru ve stolici elektronmikroskopicky/antigen/RNA
Infekčnost 1-2 týdny před začátkem onemocnění a 1 až 2 týdny po začátku onemocnění. V krvi virus přítomen několik dní před začátkem a několik dní po začátku klinického onemocnění. Vnímavost je všeobecná. Celoživotní imunita. [2]
Léčba symptomatická
Očkování V ČR pro děti od 1 roku nehrazené státem. Stačí podání 1 dávky, přeočkování 1 dávkou za 6-12 měsíců. Ochrana celoživotní.[3]343150
Mortalita ve světě V roce 2016 zemřelo na hepatitidu A celosvětově 7134 osob (což představuje 0,5 % úmrtnosti na virovou hepatitidu)[4]
Klasifikace a odkazy
MKN B15
MeSH ID D006506
MedlinePlus 000278
Medscape 177484


Světová prevalence hepatitidy A
Ikterus: žlutavé zabarvení očního bělma u pacienta s virovou hepatitidou A

Původcem je HAV, což je RNA virus z rodiny Picornaviridae (Enteroviridae, Enterovirus 72), který působí přímo cytolyticky. HAV je malý virus (27–30 nm), geneticky homogenní, odolný k zevnímu prostředí. Jedná se o výhradně lidský patogen.[5] Šíří se fekálně-orální cestou („nemoc špinavých rukou“). Často kontaminovanými potravinami a vodou, vzácně i parenterálně. Vstupní branou je zažívací trakt, vylučuje se stolicí. Transplacentární přenos není možný.[6] Virus je značně odolný vůči vnějším vlivům. Vylučuje se stolicí už 2 týdny před vznikem příznaků a ještě asi týden (až 2 týdny)[6] po skončení, nemocný je nejvíce nakažlivý před koncem inkubace.

Průběh infekce[upravit | editovat zdroj]

Inkubační doba je 15–48 dnů.[6] Nejprve nastupuje prodromální („preikterické“) stadium (dyspepsie, únava, teplota, ztráta hmotnosti…). Dále následuje stadium symptomatické („ikterické“) – vedoucím příznakem je ikterus, tmavá moč a acholická stolice. Průběh je mírnější a kratší než u VHB. Cholestatické příznaky jsou vzácné, může probíhat fulminantně. HAV nevyvolává chronické infekce.[5]

Diagnostika[upravit | editovat zdroj]

Průkaz protilátek

Prokazujeme anti-HAV protilátkami. Provádí se vyšetření specifických protilátek IgM v séru (anti-HAV-IgM), zvýšení transamináz a bilirubinu, mírné zvýšení ALP. Negativita testu u imunokompetentních osob nákazu vylučuje. IgM přetrvávají v séru 3–6 měsíců po nákaze, IgG přetrvávají dlouhodobě. Infekce zanechává dlouhodobou až celoživotní imunitu. Hlavní diagnostický marker.

Elektronmikroskopický průkaz viru ve stolici [5]

Lze prokázat v druhé polovině inkubační doby a krátce po začátku klinických příznaků.

Průkaz antigenu a RNA [5]

Ve stolici, podobně jako mikroskopie.

Léčba[upravit | editovat zdroj]

Léčba je symptomatická – tělesný klid, zákaz alkoholu, dieta se sacharidy (ev. infuse glukosy) a omezením tuků. Kortikoidy pouze u fulminantních forem.

Komplikace[upravit | editovat zdroj]

Závažnost nákazy stoupá s věkem (u malých dětí je 90 % asymptomatických). V 10 % se jedná o protrahovanou formu, která však nevede do chronicity. Chronická infekce a nosičství neexistuje.

Komplikace: fulminantní jaterní selhání (vzácné), myokarditida, encefalopatie, kryoglobulinemie, hypoplazie kostní dřeně, ruptura sleziny, pankreatitida, Guillainův-Barrého syndrom.[6]

Prevence[upravit | editovat zdroj]

Očkování atenuovanou vakcínou, zvýšený zdravotní dozor v místě ohniska nákazy. Pomocí klinického vyšetření a jaterních funkcí se vyhledávají nově nakažení. Exponovaným se podává profylakticky imunoglobulin (NORGA).

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. [1].
  2. [2].
  3. [3].
  4. [4].
  5. a b c d ŽAMPACHOVÁ, Eva. Přednášky a materiály dr. Žampachové ke stažení [online]. [cit. 2012-01-12]. <http://mujweb.cz/zampach/motol/?redirected=1521314685>.
  6. a b c d MUNTAU, Ania Carolina. Pediatrie. 4. vydání. Praha : Grada, 2009. s. 393-394. ISBN 978-80-247-2525-3.

Zdroje[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • HAVLÍK, Jiří, et al. Infektologie. 2. vydání. Praha : Avicenum, 1990. 393 s. ISBN 80-201-0062-8.
  • LOBOVSKÁ, Alena. Infekční nemoci. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2001. 263 s. ISBN 80-246-0116-8.