Hepatitida C

Z WikiSkript

Virus hepatitidy C
Flaviviridae
Histopatologický obraz hepatocelulárního karcinomu u pacientky s chronickou jaterní cirhózou indukovanou infekcí HCV
Histopatologický obraz hepatocelulárního karcinomu u pacientky s chronickou jaterní cirhózou indukovanou infekcí HCV
Typ NK RNA
Zdroj člověk
Přenos parenterálně
Výskyt kosmopolitní
Onemocnění virová hepatitida C
Diagnostika serologicky protilátka anti-HCV
Terapie protivirová léčba (kombinace IFN–α (pegylovaných) s ribavirinem)
Očkování není
Světová prevalence virové hepatitidy typu C
Zdroje nákazy hepatitidou C

Původcem je HCV – RNA virus (Flaviviridae). Rozlišují se jeho různé genotypy a jejich subtypy, snadno podléhá mutacím. Existuje 6 typů virů a velké množství subtypů (v ČR se nejčastěji vyskytuje genotyp 1b). Šíření parenterálně (krevní deriváty – hemofilici, i.v. narkomanie, hemodialýza, sexuální přenos, perinatálně z matky na plod, transplantační štěpy), je asi 100x méně kontagiózní než VHB.

Akutní HCV má MKN kód B171, chronická B182.

Průběh infekce[upravit | editovat zdroj]

Inkubační doba je 15–160 (nejčastěji kolem 50) dní[1].

  1. Akutní infekce (asymptomatická nebo ikterická forma), v 15 % spontánní eliminace, v 85–90 % přechází do chronicity;
  2. chronická infekce.

Infekce je často asymptomatická, popř. má podobu neurčitých dyspeptických potíží. Obvykle bývá bez ikteru. Klinicky se může projevit až po letech jako jaterní cirhóza (nebo její komplikace) či hepatocelulární karcinom. Ikterus se objevuje častěji u starších osob. Jaterní selhání se vyskytuje vzácně. Vývoj jaterní cirhózy je pomalý, urychluje ho VHB a alkohol. Asymptomatické nosičství je vzácné.

Diagnostika[upravit | editovat zdroj]

Prokazujeme sérologicky – protilátka anti-HCV (není pouze u infikovaných osob, ale i u těch, které virus eliminovaly spontánně nebo protivirovou léčbou). Ukazatelem aktivní infekce je PCR průkaz virové RNA. Anti-HCV je prokazatelná cca 3 týdny po expozici, nemá preventivní účinek proti reinfekci. Vyznačuje se malou souvislostí mezi biochemií a histologií (i mírně zvýšené ALT, velké změny). Z toho důvodu se častěji musíme uchýlit k jaterní biopsii.

Tvorba Ig může být opožděna, při podezření na akutní VHC, je potřeba vyšetření opakovat. U chronické hepatitidy C je třeba biopsie se stagingem (pokročilost jaterní fibrózy), který ukáže riziko progrese do jaterní cirhózy. Virus se nedaří pěstovat na tkáňových kulturách, proto se prokazuje PCR či Ig anti-VHC.

Léčba[upravit | editovat zdroj]

Infekci HCV léčíme antivirotiky - kombinace IFN–α (pegylovaných) s ribavirinem. Kůra trvá 6 nebo 12 měsíců a za kriterium vyléčení infekce se považuje negativní PCR virové RNA 24 týdnů po ukončení léčby. IFN jsou dvojího typu – konvenční a pegylované (vázané na polyethylenglykol – uvolňují se postupně, aplikace s.c. 1x týdně).

Novější léčba od roku 2015 je možná terapie tzv. 3D kombinací léčiv: Sofosbuvir, Simeprevir, ledipasvir a dalších. Tato léčba se může a nemusí kombinovat s Ribavirinem či IFN alfa (dle genotypu viru) a terapie trvá 12-24 týdnů. Nežádoucí účinky jsou celkem mírné ale léčba je finančně velice náročná. Na rozdíl od předchozí terapie je zde úspěšnost až 97 %. [2]Další léčebnou metodou je transplantace jater.

Profylaxe[upravit | editovat zdroj]

Neexistuje účinná vakcína proti HCV (díky vysoké variabilitě viru), postexposiční profylaxe Ig nebo virostatiky také nemá smysl.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Zdroje[upravit | editovat zdroj]


Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

  1. Doporučené postupy pro praktické lékaře. Virové hepatitidy. 2001. reg. č. o/020/016. Autoři: Stanislav PLÍŠEK a GALSKÝ Jan. Dostupné také z URL <http://www.cls.cz/dokumenty2/postupy/r016.rtf>.
  2. URBÁNEK, Petr, et al. Standardní diagnostický a terapeutický postup chronické infekce virem hepatitidy C (HCV) [online]. Pracovní skupina pro virové hepatitidy České hepatologické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně, ©2014. [cit. 2017-02-11]. <https://www.infekce.cz/DoporVHC14.htm>.

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • HAVLÍK, Jiří, et al. Infektologie. 2. vydání. Praha : Avicenum, 1990. 393 s. ISBN 80-201-0062-8.


  • LOBOVSKÁ, Alena. Infekční nemoci. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2001. 263 s. ISBN 80-246-0116-8.