Portál:Otázky z anatomie (1. LF UK, VL)/186. Otázka

			186. Otázka
			Labyrinthus osseus et membranaceus (nakreslit řez kostěným a blanitým hlemýžděm), n. vestibulocochlearis, nystagmus
			Otázky z anatomie (1. LF UK, VL)
			Předchozí • Další

Nervus vestibulocochlearis

nervus vestibulocochlearis
sluchově rovnovážný nerv
N. vestibulocochlearis
TA	A14.2.01.121
Funkce	n. vestibularis reflexní ovlivňování svalového tonu udržování rovnováhy koordinace pohybů hlavy a očí n. cochlearis sluchová dráha
Odstup z	n.vestibularis: ncl. vestibularis medialis, lateralis, superior, inferior n.cochlearis: ncl. cochlearis anterior, posterior
Obraz obrny	vestibulární systém: vertigo, nauzea, nystagmus, tonické úchylky končetin a trupu, vestibulární ataxie sluchová dráha: poruchy sluchu

Nervus vestibulocochlearis neboli VIII. hlavový nerv.

Nerv je tvořen somatosenzitivními aferentními vlákny. Skládá se ze 2 samostatných nervů (n. vestibularis − rovnovážný, n. cochlearis − sluchový), přijímajících informace ze 2 různých smyslových orgánů.

1. Nervus vestibularis, 2. Nervus cochlearis, 3. Nervus intermediofacialis, 4. Ganglion geniculi, 5. Chorda tympani, 6. Cochlea, 7. Ductus semicirculares, 8. Malleus, 9. Membrana tympani, 10. Tuba auditiva

Vestibulokochleární aparát

Jádra

• nervus vestibularis − 4 jádra − ncl. vestibularis medialis, lateralis, superior, inferior
• nervus cochlearis – 2 jádra − ncl. cochlearis anterior, posterior
• projekce jader − laterální část spodiny fossa rhomboidea
• oba nervy vystupují z pyramidy přes meatus acusticus internus a vstupují do kmene v mostomozečkovém úhlu

Vestibulární a cochleární orgán s otolity

Nervus vestibularis

• přivádí informace z receptorového orgánu – labyrintu do několika oblastí CNS
• vede informace o pohybu organismu vzhledem k vektoru gravitační síly
• díky vestibulárnímu aparátu vnímáme změnu směru a rychlosti pohybu hlavy a celého těla v prostoru při pohybu přímočarém i kruhovém
• příslušné vzruchy v odpovědi na polohu a pohyb hlavy vznikají v receptorových smyslových buňkách macula sacculi a utriculi a v cristae ampullares, těla buněk jsou uložena v ganglion vestibulare na dně meatus acusticus internus

Labyrint

• receptorový orgán vestibulárního aparátu
• je součástí tzv. vnitřního ucha v pyramidě kosti skalní
• je tvořen 3 polokruhovitými kanálky a dvěma váčky – utriculus a sacculus
  • polokruhovité kanálky obsahují ampulární kristy (cristae ampullares), jejichž buňky reagují na pohyb s úhlovým zrychlením (otáčivý pohyb)
  • utrikulus a sacculus obsahují receptorové orgány − macula utriculi a macula sacculi, jejichž buňky reagují na lineární zrychlení (pohyb přímočarý)

Vestibulární dráha

První neurony vestibulární dráhy

• tvořeny tzv. bipolárními buňkami ganglion vestibulare ve vnitřním zvukovodu na dně meatus acusticus internus
• vlákna, která přicházejí do ggl. vytváří 3 krátké nervy:
• n. utriculoampullaris ( spojením n. ampullaris lateralis, anterior a utricularis ) vede vzruchy z macula utriculi, crista ampullaris lateralis a anterior, přechází přes area vestibularis superior
• n. saccularis, který vede vzruchy z macula sacculi, přes area vestibularis inferior
• n. ampullaris posterior, který vede vzruchy z crista ampullaris posterior, přes foramen singulare
• periferní výběžky obalují těla receptorových buněk v ampulárních kristách, utriculu a sacculu
• centrální výběžky tvoří vestibulární část n. VIII
• vlákna jdou vnitřním zvukovodem a končí ve čtyřech vestibulárních jádrech v mozkovém kmeni, v rombencefalu, pod spodinou čtvrté komory mozkové – ncl. vestibularis superior, inferior, medialis et lateralis
• zde dochází k přepojení na druhé neurony

Druhé neurony vestibulární dráhy

• vytvářejí vestibulární dráhy nesoucí informace do CNS.
  • tractus vestibulospinalis jde k motoneuronům předních rohů míšních
  • tractus vestibuloreticularis do retikulární formace
  • tractus vestibulocerebellaris do mozečku
  • tractus vestibulobulbaris k jádrům hlavových, zvláště okohybných nervů
  • tractus vestibulocorticalis do temporoparietální oblasti

Funkce

Nervus vestibulocochlearis ovlivňuje reflexní svalový tonus a pomáhá s udržováním rovnováhy. Také je zodpovědný za koordinaci pohybů hlavy a očí.

Příznaky poškození vestibulárního systému

• vertigo (závratě) – rotační nebo poziční
• nauzea
• nystagmus
  • u centrální léze může mít směr jakýkoliv, ale pokaždé stejný. Může být horizontální, horizontálně rotační či vertikální.
• Tonické úchylky končetin a trupu na stranu slabšího aparátu u léze periferní, u centrální léze jakýmkoliv směrem, ale pokaždé stejným.
• vestibulární ataxie

Periferní vestibulární syndrom

• způsoben postižením N. vestibularis a labyrintu (Méniérova choroba, neuronitis vestibularis, zoster oticus, toxické poškození);

příznaky:

• rotační závrať
• nystagmus horizontální či horizontálně-rotační,
• pomalá složka nystagmu, i tonické úchylky končetin mají směr slabšího vestibulárního aparátu – harmonický syndrom

Centrální vestibulární syndrom

• způsoben postižením vestibulárních jader nebo drah;

příčiny:

• vaskulární léze, ischemie, záněty, tumory
• komprese a. vertebralis v určité poloze hlavy;

symptomy:

• vertigo − různá intenzita i citlivost na polohu
• nystagmus − horizintální, rotační či vertikální. Není spojitiost mezi směrem a tonickými úchylkami končetin − dysharmonický syndrom
• kinetóza

Nervus cochlearis

• přivádí do mozku vzruchy z receptorových vláskových smyslových buněk z Cortiho orgánu
• dendrity ganglion cochleare začínají u receptorových vláskových buněk v kochlee (Cortiho orgán), zde dochází k transformaci zvukových vln na elektrické signály, které jsou vedeny sluchovým nervem

Sluchová dráha

První neurony sluchové dráhy

• z Cortiho orgánu se vzruchy šíří dendrity prvního neuronu sluchové dráhy do ganglion cochleare - úzky pás nervovéhé tkáně podél lamina spiralis ossea v canalis spiralis modioli, sleduje závity hlemýždě
• svazky axonů směřují k bázi modiolu
• lokalizovány v ganglion spirale cochlae a utvářejí nervus cochlearis, ten vystupuje z meatus acusticus internus pyramidy uspořádaným souborem otvorů - tractus spiralis foraminosus
• končí v nucleus cochlearis anterior et posterior mozkového kmene
• po výstupu se spojí s n. vestibularis a jako n. vestibulocochlearis vstupuje do pons v pontocerebellárním úhlu
• axony této časti sluchové dráhy končí v rombencefalu v nc. cochlearis anterior a posterior pod reccessus lateralis ventriculi quarti

Druhé neurony sluchové dráhy

• dochází k částečnému křížení neuronů, část homolaterálně – utváří lemniscus lateralis
• zakončen v colliculus inferior, kde dochází k přepojení na třetí neuron

Třetí neurony sluchové dráhy

• směřují do corpus geniculatum mediale, zde se dále přepojují

Čtvrté neurony sluchové dráhy

• přivádí informace do primární sluchové kůry, kterou jsou Heschlovy závity (gyri temporales transversi) area 41 a 42.

Poruchy sluchu

• hypacusis = nedoslýchavost
• surditas (anacusis) = ztráta sluchu
• tinnitus − vnímání nepříjemného zvuku (šumění, pískání,...), způsobeno iritací n. cochlearis, nebo Cortiho orgánu
  • Subjektivní tinnitus - subjektivní nepříjemný zvuk
  • Objektivní tinnitus - objektivní zvuk, který jsme schopni objektivně změřit (šelest karotidy, vrzání temporomandibulárního kloubu, záškuby temporálního svalu)

• nedoslýchavost
  • převodní − potíž je v zevním zvukovodu (např. cerumen, cizí těleso)
  • percepční − způsobena lézí kochley (kochleární typ, např. Ménièrova choroba) nebo lézí ncl. cochlearis (retrokochleární typ, např. schwannom n. vestibuli, léze v mostomozečkovém koutu).
    • neurální − postižení n. VIII. a centrálních afferentních drah
  • centrální nedoslýchavost je vzhledem k částečnému křížení vzácností

Nystagmus

Nystagmus je rytmický konjugovaný kmitavý pohyb očních bulbů. U nystagmu popisujeme:

• formu (horizontální, vertikální, diagonální),
• směr,
• stupeň (I–III),
• frekvenci (rychlá, pomalá),
• amplitudu.

Stupně nystagmu

1. stupeň – při pohledu ve směru rychlé složky (nystagmus bije jen do strany pohledu);
2. stupeň – nystagmus při přímém pohledu (doprava, doleva);
3. stupeň – nejméně častý, rychlá složka proti směru pohledu.

Vestibulární nystagmus

Vestibulární nystagmus je bifázický, má dvě složky:

Horizontální nystagmus

• složka pomalá, tonická - vestibulární, vlastní patologická složka, silnější aparát přetlačuje bulby ke slabšímu. Za fyziologických podmínek odpovídá směru proudění endolymfy.
• rychlá, kompenzační (kortikální, vidíme ji, ke straně hyperfunkčního labyrintu x deviace)

Směr udává složka rychlá.

• Horizontální – častější – bije doprava / doleva;
• vertikální – horní, dolní;
• rotační;
• kombinace výše zmíněných druhů (např. diagonální, alternující).

Spontánní nystagmus je vždy patologický (vestibulární / vestibulocerebelární léze). Za fyziologických okolností bývá způsoben reflexní snahou sledovat daný předmět pod takovým úhlem, aby se stále promítal do makulární oblasti.

Fyziologické

Fixační nystagmus

Je fyziologický, dochází k němu při fixaci objektu v extrémní poloze několik očních záškubů (u neurotiků).

Optokinetický nystagmus

V tomto případě se jedná o fyziologický jev. Pozorovat jej lze typicky u osob cestujících v dopravních prostředcích (př. jedoucí vlak). Obecně jej vyvoláme rychlým střídáním obrazů v zorném poli. Nevýbavnost vede k podezření na kortikální druhostrannou okcipitální lézi.

Postrotační nystagmus

Je fyziologický, způsobený setrvačností endolymfy v polokruhovitých kanálcích po rychlém otáčení např. v Barányho křesle. Rychle odeznívá.

Kalorický nystagmus

Fyziologický jev, vzniká při nakapání teplé nebo studené vody do vnějšího ucha. Teplá voda excituje daný vestibulání aparát - vzniká tedy nystagmus na opačnou stranu, studená voda inhibuje za vzniku nystagmu na testovanou stranu.

Patologické

Vrozený nystagmus

Vrozený nystagmus se vyskytuje u některých očních vad (těžké refrakční vady, amblyopie). Často bývá monofázický – kyvadlový.

Nystagmus horníků

Nystagmus horníků se zvýrazňuje při přechodu ze tmy do světla. Jedná se o častý fenomén u horníků v 19. století. Pravděpodobně souvisí i s toxickým vlivem plynů (methan, oxid uhelnatý).

Brunsův-Stewartův disociovaný nystagmus

Tento typ nystagmu vzniká při tlaku patologického procesu na mozkový kmen (např. vestibulární schwannom). Ke straně zdravé je jemný, pravidelný, rychlý, na stranu léze hrubý, nepravidelný, pomalý.

Ucho

Ucho je smyslový orgán, je sídlem sluchu a rovnováhy. Sestává ze tří částí: vnějšího, středního a vnitřního ucha.

Vnější ucho

Jeho úlohou je zachytit zvukový signál a dovézt jej k bubínku. Tvoří ho boltec, zevní zvukovod a bubínek.

Boltec (pinna, auricula)

Je tvořen ploténkou elastické chrupavky, která je krytá kůží. Kůže je pevně přirostlá k perichondriu boltce a následně i zevního zvukovodu, i proto zánětlivé afekce těchto oblastí (foliculitis, perichondritis) jsou velmi bolestivé, neboť otok se nemůže šířit a napíná dobře inervované perichondrium. Normální úhel připojení boltce k hlavě je 20-40°. Funkcí je zachycení a směřování zvukového signálu k bubínku (trychtýř), spektrální transformace je blokace vyšších frekvencí nad 10 kHz a preference frekvencí blízkých lidské řeči.

Podkladem boltce je cartilago auriculae, ta na sobě má řadu charakteristických útvarů jako helix, antihelix, concha auriculae, tragus, antitragus, incisura intertragica. Tyto struktury jsou u každého boltce individuálně tvarované. Lobulus auriculae (obvyklé místo vpichu náušnic) je kaudální konec boltce tvořen kožní duplikaturou.

ušní boltec

Tepny

• rr. auriculares anteriores (z a. temporalis superficialis)
• a. auricularis posterior (z a. carotis externa)

Žilní odtok do vena jugularis interna, prokrvení boltce je bohaté a dá se jím hodnotit kapilární návrat.

Lymfatický odtok

Lymfatický odtok z ušního boltce se dělí do tří segmentů:

• Zadní horní segment boltce drénují retroaurikulární uzliny
• Horní přední segment preaurikulární uzliny
• Segment vymezený přibližně lobulem je drénován pomocí nodi parotidei

Nervové zásobení

Nervové zásobení boltce je:

• Motorické pro zevní a vlastní svaly boltce (n. facialis)
• Sensitivní - nn. auriculares anteriores (n. auriculotemporalis → n. mandibularis), r. auricularis n. vagi
• Vasomotorické nervstvo je spojeno s reakcemi limbického systému a změna barvy kůže (daná změnou tonu cév) je dána i emocemi.

Zevní zvukovod (meatus acusticus externus)

Zevní zvukovod je zakřivený kanálek, který propojuje zevní prostředí se spánkovou kostí. Při vyšetření bubínku je nutno toto zakřivení (ventromediálně - mediálně - ventromediálně) vyrovnat tahem za boltec vzhůru a nazad. Mediální hranicí zvukovodu je bubínek. Zevní zvukovod má vnější, delší (2/3 délky) část tvořenou hyalinní chrupavkou (meatus acusticus externus cartilagineus) a vnitřní, kratší část kostěnou, tvořenou z převážné většiny os tympanicum (meatus acusticus externus osseus).

• V chrupavce zvukovodu se nacházejí incisurae cartilaginis Santorini, vyplněné vazivem, skrze něž může pronikat zánět do temporomandibulárního kloubu.

Zevní zvukovod je vystlán epitelovým krytem přecházejícím z kůže (vrstevnatý dlaždicový). V podslizniční vrstvě se nacházejí vlasové folikuly, z nich vyrůstají chlupy – tragi. V submukóze najdeme mazové a modifikované potní žlázy. Ušní maz (cerumen) je produkován modifikovanými potními žlázami – glandulae ceruminosae.

Bubínek (membrana tympani, myrinx)

Bubínek je membrána o ploše 55 mm², tvořící hranici mezi zevním a středním uchem. Zvenčí je kryt ztenčenou epidermis (ektoderm) a zevnitř ho vystýlá jednovrstevný plochý až kubický epitel (entoderm). Mezi těmito vrstvami se nachází tuhé vazivo. Vazivo je v předním horním kvadrantu ztenčené. Tato část se nazývá Schrapnellova membrána.

Anatomicky je bubínek zasazen do sulcus tympanicus a anulus fibrocartilagineus a je vtažen do středouší, na bubínku rozeznáváme umbo (pupek) jakožto střed onoho vtažení, stria mallearis prosvítající manubrium mallei ze středoušní dutiny, tato rukojeť kladívka je přirostlá ke kraniální straně bubínku; prominentia mallearis vyvýšení dané vyklenutím laterálního výběžku kladívka, od prominence se táhnou prosvítající řasy středoušní sliznice plicae malleares, jež mezi sebou uzavírají pars flaccida membranae tympani (membrana Schrapnelli), zbytek bubínku je tuhý a napjatý: pars tensa.

Otoskopie a klinika

Otoskopický pohled na pravý bubínek

• Bubínek je uložen šikmo, přední strana se klene mediálně do středouší, zadní strana ubíhá laterálně (50° deklinace).
• V transverzální rovině inklinuje dolní strana do středouší a horní strana vně (40-50°).
• Vzhledem k zešikmení bubínku je při otoskopickém vyšetření vidět světelný reflex vpředu kaudálně od umbo (tak lze snadno z otoskopického nálezu zjistit, jestli jde o levý či pravý bubínek).
• Na zdravém bubínku otoskopicky hodnotíme tzv. Bezoldovu trias: světelný reflex, prominentia mallearis, stria mallearis.
• Paracentéza se provádí v zadní kaudální části bubínku.
• Myringostomie - ventilační trubička, jež se zavádí při chronické otitis media.

Střední ucho (auris media)

Střední ucho

Středoušní dutina

je nepravidelně vyklenutý prostor uprostřed spánkové kosti.

Anatomie

Středoušní dutina je prostor tvaru přesýpacích hodin na frontálním řezu (zúžení je dáno mediálně promontoriem a laterálně bubínkem, v tomto místě má dutina průměr 2 mm). Stěny dutiny jsou charakterizovány sousedícími útvary:

• paries membranaceus laterálně, tvořena bubínkem, os tympanicum a kraniálně recessus epitympanicus (místo uložení caput mallei a corpus incudis)
• paries labyrinthicus mediálně, sousedící s vnitřním uchem, podkladem je ventrobazální plocha pyramidy kosti spánkové, významné je promontorium, kraniálně fenestra vestibuli (ovalis), kaudálně fenestra cochleae (rotunda), která je uzavřena pomocí membrana tympani secundaria
• paries mastoideus dorsálně, pokračující jako aditus ad antrum mastoideum, antrum mastoideum a cellulae mastoideae
• paries caroticus ventrálně, sousedící s canalis caroticus, otvory pro nn. caroticotympanici, canalis musculotubalis v jehož spodní etáži je ostium tympanicum tubae auditivae a v horní etáži m. tensor tympani
• paries tegmentalis kraniálně, kostěný strop (tegmen tympani) oddělující dutinu od střední jámy lebeční
• paries jugularis kaudálně, tvoří strop fossa jugularis
• další struktury viz. Středoušní dutina

Vystlaná je jednou vrstvou dlaždicového, kubického až cylindrického epitelu, původem z entodermu neboť embryonálně se jedná o 1. žaberní výchlipku. Sliznice je vytažená na mnoha místech v řasy (plicae), v nichž probíhá např. chorda tympani. Dutina má taktéž mnoho záhybů (recessus) mezi řasami sliznice, bubínkem či kůstkami. Vývojově se ke střednímu uchu řadí i antrum mastoideum a mastoideální sklípky, které pneumatizují processus mastoideus a mohou být místem mastoiditidy, zánětu, který může přestupovat na žilní splavy, kost či meningy.

Středoušní dutina obsahuje tři sluchové kůstky: kladívko (malleus), kovadlinku (incus) a třmínek (stapes). Ty jsou vzájemně propojeny pomocí kloubů a ligament, navíc kladívko je upnuto do bubínku a třmínek do oválného okénka v mediální stěně. Nacházejí se zde i dva svaly: musculus stapedius (uložený v eminentia pyramidalis, inervován z n. facialis) a musculus tensor tympani (s bříškem v semicanalis m. tensoris tympani a šlachou upínající se na manubrium mallei, inervován z n. mandibularis).

Tepny

• 4 arteriae tympanicae, každá vstupující do středoušní dutiny stěnou, korespondující s názvem arterie → a. tympanica anterior (z a. maxillaris), a. tympanica posterior (z a. auricularis posterior), a. tympanica inferior (z a. pharyngea ascendens), a. tympanica superior (z a. meningea media)
• aa. caroticotympanicae z povodí a. carotis interna
• a. stapedia (hlavní arterie 2. žaberního oblouku, může persistovat a probíhat mezi crury třmínku)

Žíly

• odtékají do px. pterygoideus a sinus petrosus superior, přímé spojky z dutiny do sinus petrosus superior mohou sloužit jako místo přestupu infekce na mozkové pleny kolem tegmen tympani

Míza

• nodi parotidei, nodi cervicales profundi superiores

Nervy

• sensitivní větve z px. tympanicus (n. glossopharyngeus), nn. caroticotympanici pro vasomotoriku, motorické nervy viz. svaly

Fyziologie

Středoušní dutina slouží jako převodník mechanického vlnění z málo hustého vzduchu do mnohem hustšího prostředí perilymfy. To je dáno pomocí středoušních kůstek, které jsou pohyblivě vzájemně spojeny a taktéž mají spojení s bubínkem (manubrium mallei) a s fenestra cochleae (basis stapedis). Plocha bubínku je 55mm², plocha fenestra rotunda je asi 3 mm² (18× zmenšení plochy), kůstky jsou pak spojeny jako systém nerovnoramenných pák s pákovým efektem 1,3×. Tyto dva zmíněné aspekty usměrňují kmity s velkou amplitudou a malou intenzitou na malou plošku fenestra cochleae kam dopadají jako kmity s malou amplitudou a velkou intenzitou, která rozkmitá perilymfu labyrintu vnitřního ucha, jež pak své kmity přenáší i na endolymfu v blanitém hlemýždi (viz. dále).

• Středoušní svaly chrání ucho před poškozením zvuky vysoké intensity – kontrakcí tlumí intenzitu přenášených kmitů. Tento mechanismus se nazývá akustický reflex, jeho funkcí je tlumení intenzity až o 40 dB, zejména u nízkofrekvenčních tónů. Reflex se spouští při intenzitách nad 80 dB (obvykle 20-25 dB pod prahem bolesti), jeho aktivace ovšem trvá cca 10-150 ms, s nejvyšším maximem kolem 50 ms, proto u náhlých velmi intenzivních zvuků (výstřel, výbuch, náraz) není vnitřní ucho reflexem zpočátku chráněno.

Akustický reflex - YouTube video

Tuba auditiva (Eustachova trubice)

Eustachova trubice je spojení středouší s nasopharyngem. Jde o pozůstatek první žaberní výchlipky. Trubice běží ze středouší ventromediálně a směrem do nasopharyngu se svažuje kaudálním směrem. Po výstupu ze středouší je podmíněna 1 cm dlouhou kostěnou dolní etáží canalis musculotubalis. Pars cartilaginea tubae auditivae je dlouhá asi 2,5 cm a tvoří ji hlavně hyalinní chrupavka. Ostium pharyngeum tubae auditivae ústí svisle na boční stěně nasopharyngu a konec chrupavky vyzdvihuje torus tubarius. Kolem ostium pharyngeum je nahromadění lymfatické tkáně tonsilla tubalis jakožto součást Waldeyerova mízního okruhu

Ústí Eustachovy trubice

• Funkce tuby spočívá ve vyrovnávání atmosférického tlaku nosohltanu a tlaku středoušní dutiny, vzhledem k tomu, že na chrupavčité části tuby začíná patrový sval m. tensor veli palatini, mění polykání průsvit tuby a pomáhá vyrovnat tlaky. (M. levator veli palatini nemá vliv na otvírání tuby)
• Tuba auditiva je nejčastější cestou (ascendentně) zavlečení infekce do středouší, průnik mikroorganismů je snažší u dětí, jejichž tuba ústí níže v úrovni měkkého patra (tupý úhel mezi nosohltanem a středouším), je kratší, širší a zející. Dospělá tuba ústí výše, otvírá se jen při polykání, je užší, delší a zahnutá.

Vnitřní ucho (auris interna)

vnitřní ucho

Vnitřní ucho se skládá se ze dvou labyrintů – kostěného a blanitého.

Kostěný labyrint

Kostěný labyrint je tvořen vláknitou kostí, má centrální dutinu (vestibulum), tři polokruhovité chodbičky a hlemýžď. Do labyrintu vedou dvě okénka:

• fenestra vestibuli (ovalis) nad promontoriem jako otvor do perilymfatického prostoru vestibula, do nějž je fixována base třmínku.
• fenestra cochleae (rotunda) pod promontoriem, kryté tzv. vnitřním bubínkem, pro vybití mechanických vln prošlých hlemýžděm.

Kostěný labyrint je vyplněn perilymfou, která má cestou canaliculus cochleae spojení se subarachnoideálním prostorem a má stejné složení jako cerebrospinální tekutina.

Vestibulum

Vestibulum je centrální ovoidní útvar, v jehož výklencích jsou uloženy sacculus a utriculus, mezi nimiž je crista vestibuli.

Polokruhovité kanálky (canales semicirculares ossei)

Jsou vzadu a nahoře připojené na kostěné vestibulum. Polokruhovité kanálky jsou tři, každý uložený v jedné rovině a kolmý jeden na druhý. Přední kanálek se klene nahoru kolmo na podélnou osu pyramidy, zadní kanálek se klene dozadu rovnoběžně s pyramidou a laterální kanálek se vyklenuje do středouší (laterálně), kde podmiňuje prominentia canalis semicircularis lateralis na vnitřní straně nad promontoriem. Každý z kanálků začíná z vestibula rozšířením zvaným ampulla ossea a opačné konce kanálků ústí do vestibula jako crura ossea. Crus osseum commune je společné vyústění předního a dorzálního kanálku, crus osseum simplex je vyústění kanálku laterálního.

Hlemýžď (cochlea)

Kostěný hlemýžď má 2 ½ - 2 ¾ závitů, base je široká 9 mm a tvoří první závit, který se laterálně vyklenuje do středouší jako promontorium. Vysoký je 4-5 mm a jeho osa směruje kolmo k podélné ose pyramidy. Hlemýžď vytváří závity kolem modiolu. Modiolus je kostěný útvar, má tvar kužele a procházejí jím větve osmého hlavového nervu (ganglion spirale cochleae).

Blanitý labyrint

Blanitý labyrint představuje systém dutin, který se vyvinul ze sluchových váčků. To znamená, že je ektodermového původu. Blanitý labyrint je vyplněn endolymfou. Endolymfa se tvoří ve stria vascularis blanitého hlemýždě a resorbuje se v ductus endolymphaticus. Vůči kostěnému labyrintu je vestibulární blanitý labyrint pohyblivý a blanitý hlemýžď je fixován k periostu kostěného hlemýždě.

Labyrinthus vestibularis

Obsahuje oválný 2,5-3,5 mm dlouhý utriculus a ventrálněji od něj menší sférický sacculus. Jsou to váčky sestávající z vazivového pouzdra a jednovrstevného plochého epitelu. V jejich stěně se nacházejí makuly. Jsou to ostrůvky diferencovaných sekundárních smyslových buněk, které jsou inervovány vestibulárním nervem. Receptorové elementy se nazývají vláskové buňky. Každá má na svém povrchu několik desítek nepohyblivých stereocilií, uprostřed nichž se nachází delší kinocilie. Mezi vláskovými buňkami se nacházejí podpůrné buňky, které mají cylindrický tvar a produkují vrstvu gelatinózního glykoproteinu, do níž jsou výběžky smyslových buněk zanořeny. Na povrchu gelatinózní vrstvy se nachází vrstva krystalů, nazývají se otolity neboli statokonie. Statokonie svou hmotností gravitačně působí na gelatinózní hmotu a skrze ni i na cilie, jejichž mikrodeformace se mění v nervové vzruchy, které jsou vestibulární drahou předány do příslušných korových oblastí.

• Sacculus a utriculus jsou spojeny pomocí ductus utriculosaccularis, který se v oblasti vestibula slepě vyklenuje na dorzální plochu pyramidy a zde v apertura externa canaliculi vestibuli končí jako saccus endolymphaticus mezi listy dura mater. V oblasti saccus endolymphaticus dochází k intenzivní resorpci endolymfy pinocytózou.
• Poměr tvorby a resorpce endolymfy je regulován tlakem likvoru na saccus endolymphaticus. Blanitý labyrint svým tlakem (objemem endolymfy v uzavřeném labyrintu) reguluje objem perilymfy, která je drénována do subarachnoideálního prostoru, tudíž endolymfa, perilymfa i likvor jsou v jisté rovnováze, která je regulována tlakem všech tří prostorů.

Blanité polokruhovité kanálky

Končí i začínají v utrikulu, anatomicky jsou shodné s kostěnými, ale jsou menší. V ampullách blanitých polokruhovitých kanálků jsou cristae ampullares, hřebeny vyvstávající kolmo na dlouhou osu kanálku. Cristae ampullares obsahují podobné uspořádání jako maculae staticae, cilie jsou tentokrát uloženy do vysoké gelatinózní cupuly. Otáčivé pohyby hlavy a šíje ohýbají cilie ponořené v cupule, to vytvoří podnět, který smyslové buňky předávají dendritům vestibulárního nervu, které opřádají base buněk.

Blanitý hlemýžď (ductus cochlearis)

Průřez kochleou

Je uložen v kostěném hlemýždi, trojúhelníkovitého průřezu. Stěny blanitého hlemýždě jsou tvořeny zevní stěnou kostěného hlemýždě, membrana vestibularis a membrana basilaris. S ostatními prostory blanitého labyrintu je propojen ductus cochlearis pomocí ductus reuniens. Na basilární membráně je uložen Cortiho orgán jakožto jedinečný receptor sluchu. Cortiho orgán se skládá z vnitřních a vnějších vláskových buněk, což jsou sekundární smyslové buňky a z podpůrných Cortiho, Deitersových, Hensenových a Claudiových buněk. Vnitřní vláskové buňky jsou v jedné řadě, vnější v 3-4 řadách, jejich cilie jsou vnořeny do rosolovité membrana tectoria. (více viz. sluch) Poškození vláskových buněk je nevratné, jejich úbytek v průběhu života je provázen snižováním schopnosti slyšení vyšších frekvencí jako tzv. presbyakuze.

Cévy vnitřního ucha

• Tepny zásobující vnitřní ucho jsou větve z a. stylomastoidea, a. tympanica superior a potom samostatná a. labyrinthi, vycházející z a. basilaris skrze meatus acusticus internus do vnitřního ucha, kde se dělí na rr. vestibulares, r. cochlearis.
• Žíly přes vv. labyrinthi do sinus petrosus inferior, případně méně důležité spojky.
• Mízní cévy ve vnitřním uchu nenacházíme.

• Nervy: viz. n. vestibulocochlearis

Anatomie vnitřního ucha - YouTube video