Portál:Otázky z patologie (1. LF UK, VL)/156. Otázka

			156. Otázka
			Nenádorová onemocnění vývodných cest močových
			Otázky z patologie (1. LF UK, VL)
			⏪️   ⏩️

Urolitiáza

Urolitiáza
Urolithiasis
Močový kámen o velikosti 8 mm
Rizikové faktory	rafinované cukry, fruktóza
Klasifikace a odkazy
MKN	C60
MeSH ID	[https://www.medvik.cz/bmc/link.do?id=D052878 D052878 D052878]
MedlinePlus	000458
Medscape	437096

Nomenklatura obstrukce vývodných cest močových

RTG nativ nefrolithiaza vlevo (šipka)

Urolitiáza je přítomnost konkrementů v močových cestách – v ledvinné pánvičce (nefro-), močovodu (uretero-), močovém měchýři (cysto-) nebo močové trubici (uretrolitiáza) nebo kamenotvorné substance v renálním parenchymu (nefrokalcinóza), u nás je nejčastější kalciumoxalát.

Patogeneze

Krystalizace a agregace

Mezi příčiny řadíme:

• přesycení moči kamenotvornými látkami (Ca²⁺, uráty, oxalát), podporuje jej snížená diuréza,
• městnání moči (obstrukční uropathie),
• změny pH moči (vč. bakterií rozkládajících ureu – Proteus, Pseudomonas, Klebsiella – struvitová lithiasa),
• nedostatek inhibitorů krystalizace a agregace (citráty, pyrofosfáty, Mg²⁺, glykoproteiny),
• některé léky (sulfonamidy, antacida).

Cystolithiasa vzniká při chronickém residuu u subvezikální obstrukce nebo u neurogenního měchýře.

Konkrementy dělíme na:

• RTG kontrastní – Ca-oxalát, Ca-fosfát, struvitové (MgNH₄PO₃), cystinové,
• RTG nekontrastní – urátové, xanthinové.

Klinický obraz

Urolitiáza může probíhat asymptomaticky (nepohyblivé konkrementy).

Projevující urolitiázy můžeme dělit dle lokalizace na:

• nefrolithiasa – tupá bolest ledviny (palpační, pozitivní tapottement), ev. kolika při zablokování odtoku,
• ureterolithiasa – renální kolika s vegetativním doprovodem, šíření dle lokalizace ( záda, vnitřní strana stehna),
• cystolithiasa – bolesti za sponou, polakisurie, urgence.

Často se projevuje hematurí a jinými komplikacemi – záněty (pyelonefritida, cystitida).

Komplikace

Mezi komplikace řadíme obstrukce – renální kolika, hydronefróza, infekce až urosepse, krvácení a renální insuficience při bilaterálním postižení.

Diagnostika

Infraprostatická urolithiasa na sonogramu: Pr – prostata, Ur – močový měchýř, St – močový kámen

• Moč: sediment, chemicky (vč. cystinu), pH, hustota, kultivace (negativní při kompletní blokádě).
• Biochemie: Ca²⁺, fosfáty, urikémie, Astrup (vyloučení RTA – renální acidóza).
• Vyšetření konkrementu:

• chemicky,
• mineralografie – polarizační mikroskop, RTG distrakce,
• zobrazovací metody:

• UZ – průkaz kamenů a dilatace močových cest, lze vidět tzv. akustické stíny
• RTG (nativní nefrogram, vylučovací urografie), u cystolithiasy cystografie, cystoskopie,
• spirální CT,
• statická funkční studie ledvin (DMSA).

• Hyperkalcémie, hyperkalciurie, hyperfosfáturie – podezření na hyperparatyreózu.
• Urolithiasa s hypokalemií – podezření na RTA – renální acidóza.

• Hyperkalciurie – typ absorpční (↑ resorpce Ca²⁺ ze střeva) a renální (↓ zpětná resorpce v tubulech).
• Hyperoxalurie – porucha střevní resorpce tuků (chronická pankreatitida, obstrukční ikterus).
• Hyperurikosurie – myeloproliferativní onemocnění, poruchy metabolismu purinů, chemoterapie.
• Hypercystinurie – vrozená porucha renálního transportu cystinu.
• Hypocitráturie – chronické průjmy, podávání thiazidových diuretik.

Metabolické vyšetření při urolitiáze

• Sérum: urea, kreatinin, kyselina močová, Na⁺, K⁺, Ca²⁺, Mg²⁺, Cl⁻, fosfor, glykemie, celková bílkovina, jaterní testy, cholesterol (LDL, HDL), triglyceridy.
• Moč za 24 h: objem, pH moči. Odpady za 24 h: fosfor, kyselina močová, kreatinin, Na⁺, K⁺, Ca²⁺, Mg²⁺, Cl⁻, oxaláty, citráty, sulfáty.
• Výpočty: clearance kreatininu, clearance kyseliny močové, poměry Ca²⁺/kreatinin, Ca²⁺/Mg²⁺.
• Proteinurie.
• Bezkalciová dieta s následným perorálním podáním 1000 mg eferv. kalciových tablet.

Diferenciální diagnostika

• Bolesti – náhlá břišní příhoda, biliární kolika, gynekologické onemocnění.
• Hematurie – tumor, infekce močových cest, koagulopatie (warfarinizace).
• Defekt v náplni dutého systému – urotheliální tumor.
• Náhodní nález na RTG nebo CT třeba odlišit od flebolitu

Léčba

• Akutní renální kolika:

• analgetika , spasmolytika , nesteroidní antiflogistika (indometacin),
• dostatečná hydratace,
• supravesikální derivace moči při známkách infekce močových cest či urosepse.

• Chronická urolithiasa:

1. endoskopické metody,
2. instrumentace – nefrostomie, sondáž močovodu s extrakcí nebo drcením konkrementu, cystoskopie s extrakcí nebo drcením konkrementu – extrakorporální litotrypse rázovou vlnou,
3. otevřená operatíva (v cca 1 %) – litotomie (pyelo-, uretero-, cysto-), nefrotomie, nefrektomie,
4. konservativní léčba – symptomatická léčba koliky, metafylaxe (zabránění recidivám).

• Extrakce konkrementu – kleštičky, Zeissova klička, Dormia košík.
• Drcení konkrementu – mechanicky, UZ, elektrohydraulicky, laserem, obroušením.

• Indikace:

1. RTG kontrastní do 2 cm z měkkého materiálu (weddellit), dobré anatomické poměry a odtok,
2. kámen nad 2 cm, tvrdý (whewellit, struvit, Ca-oxalát, urát), nepříznivá anatomie a odtok (stenosy),
3. RTG nekontrastní (nelze zacílit lithotryptorem), v dolních 2/3 močovodu,
4. drobná asymptomatická nefrolithiasa, ureterolithiasa do 4 mm – konservativní léčba.

• Změna pH moče:

• urátové konkrementy – alkalizace moči (citronan sodný, citronan draselný),
• struvitové konkrementy – acidifikace moči.

• Metafylaxe:

1. nespecifická – pitný a dietní režim (↑ příjem tekutin, ↓ příjem Ca²⁺ a soli, masa, …),
2. specifická – dle složení konkrementů – nejčastěji citráty, při hyperurikémii a urátové lithiase alopurinol.

Hydronefróza

Hydronefróza je rozšíření pánvičky a kalichů ledviny („dilatace Kalicho-Pánvičkového Systému“), která vzniká v důsledku městnání moče a při přetrvávání může vést k atrofii parenchymu ledviny.

Etiologie

Hydronefrotická levá ledvina z důvodu obstrukce ureteru konkrementem

• Primární (kongenitální, vrozená) hydronefróza:
  • Obstrukce pyeloureterální junkce (PUJ), tj. přechodu pánvičky do ureteru – většinou způsobena zúžením PUJ, přetrvávajícími a fixovanými embryonálními záhyby močovodu, anomálním odstupem močovodu nebo jeho kompresí, akcesorní či aberantní cévou; sekundární obstrukcí při angulaci močovodu při jeho dilataci a elongaci způsobené VUR či obstrukcí UVJ;.
  • Obstrukce ureterovezikální junkce (UVJ), tj. přechodu ureteru do močového měchýře – nejčastější příčinou je aperistaltický juxtavezikální úsek močovodu, který vede k dilataci močovodu – při dilataci nad 7 mm se hovoří o megaureteru;.
  • Obstrukce spojené se zdvojením KPS a močovodu:
    1.  ureterokéla (cystická dilatace intravezikální části močovodu, která může způsobit poruchu drenáže a následně vznik megaureteru),
    2.  ektopický močovod (ústí mimo vrchol trigona),
    3. chlopně zadní uretry.
  • vezikoureterální reflux (VUR);
  • vysoký odstup močovodu z pánvičky;
• Sekundární:
  • Ureterolitiáza,
  • striktura a stenóza ureteru,
  • komprese ureteru tumorem,
  • slizniční chlopně,
  • striktura uretry,
  • spazmy vnějšího sfinkteru,
  • fimóza.

Při překážce nad měchýřem – jednostranná hydronefróza; poruchy měchýře a distálněji – oboustranná hydronefróza.

Klinický obraz

Video v angličtině, definice, patogeneze, příznaky, komplikace, léčba.

• Většina primárních hydronefróz probíhá asymptomaticky a jsou diagnostikovány v rámci prenatálního nebo postnatálního novorozeneckého screeningu. Méně často je prvním příznakem akutní pyelonefritida, bolest břicha, hmatná rezistence v břiše či neprospívání.
• Symptomatologie sekundární hydronefrózy vychází z příčiny, která ji vyvolala. Zpravidla se jedná o nefralgie, hematurie, ledvinnou koliku, akutní pyelonefritidu. Mohou se vyskytovat i recidivující infekce močových cest s teplotami, bolestmi břicha, hematurií a pyurií. V případě solitární ledviny může být symptomem oligurie nebo anurie, je-li obstrukce úplná.

Komplikace

• polyurie,
• arteriální hypertenze,
• infekční litiáza vývodných cest močových,
• chronické onemocnění ledvin.

Diagnostika

Hydronefróza na sonogramu – rozšíření pánvičky a kalichů se zúžením parenchymu ledviny.

• UZ ledvin a vývodných cest močových (prenatální a postnatální);
  • hodnotí se délka a šířka ledviny, echogenita parenchymu a stupeň dilatace KPS dle Společnosti pro fetální urologii (SFU):
    1. stupeň: lehce rozšířená pánvička;
    2. stupeň: rozšířená pánvička a jeden nebo několik kalichů;
    3. stupeň: dilatovaná pánvička a všechny kalichy;
    4. stupeň: výrazná dilatace pánvičky a kalichů a redukce parenchymu;
  • novorozence se doporučuje vyšetřovat nejdříve po 48 hodinách života, lépe 3. až 4. den, vzhledem k nižší hydrataci a fyziologické oligurii v prvních dnech života; velmi časné UZ vyšetření je indikováno pouze při závažném prenatálním nálezu (podezření na chlopeň zadní uretry, významná oboustranná dilatace KPS, …); frekvence kontrolních UZ závisí na závažnosti nálezu;
  • fyziologický nález u kojenců: šířka parenchymu > 8 mm, jeho echogenita stejná nebo vyšší než echogenita jater, dilatace 1. stupně dle SFU, intrarenální šíře pánvičky (APIR) < 10 mm, průměr močovodu < 5 mm;
• dynamická scintigrafie ledvin – vzájemné porovnání funkční schopnosti ledvin; zobrazuje kinetiku intravenózně podaného radiofarmaka (MAG3) a jeho transport vývodnými cestami močovými; podáním furosemidu lze získat diuretickou křivku; provádí se v indikovaných případech mezi 4. a 6. týdnem života;
• vylučovací urografie – v současnosti méně využívána;
• magnetická rezonance – nativní MR-urografie s 3D rekonstrukcí, MR-angiografie s 3D rekonstrukcí, diuretická 3D MR-urografie.

Léčba

• Primární hydronefróza:
  • většina má tendenci ke spontánní úpravě. Nemocní podstupují opakovaná USG a izotopová vyšetření.
  • K chirurgické léčbě jsou indikován případy s nízkou relativní funkcí (< 35 %) postižené ledviny ujištěné při prvním izotopovém vyšetření, ledviny s extrémní dilatací KPS (≥ 50 mm v předozadním rozměru) nebo jestliže v průběhu sledování narůstá dilatace či klesá relativní funkce ledviny. Dále jsou operováni také nemocní se symptomatickou vrozenou hydronefrózou (bolesti, recidivující pyelonefritidy, ...). Během operace je provedena tzv. pyeloplastika, nejčastěji resekčního typu. Je odstraněna část ledvinné pánvičky, pyeloureterální přechod a část proximálního ureteru. Ureter je poté vytažen, nastřižen a našit na zbývající část ledvinné pánvičky.
• Sekundární – odstranění vyvolávající příčiny

• V indikovaných případech (např. při recidivujících infekcích močových cest) dlouhodobá antibiotická terapie.
• Nefrektomie afunkční ledviny.

Prognóza

Závisí na příčině, trvání a rozsahu hydronefrózy.

• U primární hydronefrózy v případě časné operace se ledvinné funkce vrací k výchozím hodnotám. Jestliže obstrukce trvá dlouho (nedodržení intervalů kontrol), může být pokles funkce trvalý.
• Prognóza sekundární hydronefrózy je dána základní příčinou onemocnění a dobou, po kterou obstrukce v odtoku moči trvala.

Záněty vývodných cest močových

Infekce močových cest (IMC) jsou charakterizovány přítomností mikroorganizmů (nejčastěji gram-negativních bakterií) v uropoetickém systému (ve vývodných močových cestách, případně v ledvinovém parenchymu či v prostatě).

Klasifikace IMC

• akutní x chronická;
• asymptomatická x symptomatické;
• horní (pyelonefritis) x dolní (uretritis, cystitis, prostatitis);
  • pyelonefritis – akutní nebo chronický zánět ledvinového intersticia;
  • uretritis, cystitis – povrchní zánět sliznice močových cest;
• nekomplikovaná x komplikovaná (+ jiná patologie moč. cest – konkrementy, vezikoureterální reflux, nebo přidružené onemocnění diabetes mellitus, imunodeficience).

Epidemiologie

Močové infekce patří mezi nejčastější infekce u dětí – prevalence je asi 1−2 %. Postihuje obě pohlaví, u chlapců je častější jen v novorozeneckém období, ve školním věku je už poměr děvčata:chlapci 10:1, u mužů pak stoupá prevalence po 40. roce věku v souvislosti s hyperplázií prostaty a urolitiázou. Pro IMC jsou typické recidivy.

Etiopatogeneze

Infekci nejčastěji vyvolávají Gram- bakterie, hlavně E. coli, méně často Proteus mirabilis, Klebsiella pneumoniae, Enterobacter, Pseudomonas; G+ bakterie – Rod Enterococcus a Staphylococcus saprophyticus. Některé sérotypy E. coli mají tendenci adherovat fimbriemi na epiteliální buňky a proto vyvolávají infekci častěji.

Infekce vzniká nejčastěji ascendentně (u žen hlavně kvůli krátké uretře) – z tlustého střeva přes perineum do uretry. IMC začíná u žen kolonizací vaginálního vestibula, u mužů předkožkového vaku, a následně se infikuje močová trubice, močový měchýř a vzácně i horní močové cesty.

Hematogenní infekce jsou vzácné, avšak mohou se vyskytovat u novorozenců, u chronicky nemocných a u imunosuprimovaných pacientů. Perorální a bariérová lokální kontraceptiva zvyšují riziko IMC. Rekurentní IMC u adolescentů mohou svědčit pro sexuálně přenosné choroby (STD).

Mezi rizikové faktory pro vznik močové infekce patří: glykosurie například při diabetu, poruchy vyprazdňování měchýře (zúžení uretry, vezikoureterální reflux, postmikční reziduum v močovém měchýři a hypertrofie prostaty), dále konkrementy a těhotenství. Dalšími rizikovými faktory jsou instrumentální vyšetření a močová cévka.

Klinický obraz

Průběh se liší podle toho, zda jde o akutní cystitidu nebo pyelonefritidu:

• • akutní cystitida – zvyšující se bolest při mikci/domočování (terminální dysurie); palpační citlivost v podbřišku;
  • akutní pyelonefritida – tupá bolest v bederních krajinách s horečkou a třesavkou; bolestivost při hluboké palpaci ledvin a při poklepu na bederní krajinu.
• Kojenci a batolata – pyelonefritidu provází nespecifické symptomy, které ukazují spíš na nemoci GIT či jater (nechutenství, neprospívání, zvracení, průjem), horečka, alterace celkového stavu, může se objevit subikterus nebo i sepse. Je třeba se ptát na specifické příznaky, jako neobvyklý zápach moči a skvrny na plenách.
• U větších dětí je často přítomna dysurie (obtížné a nepříjemné), polakisurie (časté nucení na močení), strangurie (řezavé močení), bolesti břicha nebo zad, enuréza.

Diagnostika

Pyurie – mikroskopický obraz

Laboratorní vyšetření:

• chemické vyšetření moči a močového sedimentu (v čerstvé moči získané ze středního proudu po omytí genitálu čistou vodou, u žen optimálně cévkovaná moč);
  • pH moči ≥ 6 podporuje podezření na IMC;
  • proteinurie jen při pyelonefritidě, je malá (do 2 g/24 h);
  • leukocyturie (prokazujeme indikačními papírky, přesněji vyšetřením močového sedimentu – pozitivní nález: více než 10 leukocytů na zorné pole)
    • nejspolehlivější průkazem leukocyturie a erytrocyturie je kvantitativní močový sediment ze tříhodinového sběru moči (podle Hamburgera) (norma: do 4000 leukocytů a do 2000 erytrocytů za minutu);
• kvantitativní bakteriologické vyšetření moči (provádíme při podezření na IMC vždy) – pozitivní nález: 10⁵ kolonií/ml moči (ale při klinických příznacích soudíme na IMC už při nižším počtu bakterií, u dětí už i při počtu 10³ kolonií/ml);
  • asymptomatická bakteriurie – trvalá významná bakteriurie bez jakýchkoli dalších symptomů a nálezů – u mužů je často a u dětí téměř vždy projevem poškození močového traktu (anatomické anomálie, kameny); léčba pouze u těhotných, imunosuprimovaných a před operačními zákroky (nejen urologickými)
  • uretrální syndrom = recidivující polakisurie a dysurie mladých žen, obvykle s negativním nebo kvantitativně nízkým bakteriologickým nálezem a bez leukocyturie; detailnější vyšetření může odhalit méně obvyklou nebo sexuálně přenášenou flóru (Chlamydia trachomatis, Herpes simplex); potíže jsou často vázány na sexuální styk (honey-moon cystitis) a obvykle spontánně mizí po několika dnech.

• Podmínkou diagnózy je významná bakteriurie (nad 10⁵/ml), bývá provázena pyurií, proteinurií, event. i hematurií;
  • samotný nález z moče nepostačuje k diagnóze – u děvčátek s vaginálním influxem moč zatéká do pochvy a lokálně dráždí můžeme najít podobný nález.

• Je vždy nutné odlišit celkem benigní cystitidu od prognosticky závažnější pyelonefritidy;
  • orientace dle tzv. Jodalových kritérií – u pyelonefritidy je teplota nad 38,5 °C, sedimentace nad 25 mm/h, leukocytóza a zvýšeno CRP;
  • pyelonefritida je pravděpodobná též při prokázáném vezikouretrálním refluxu;
  • u virových cystitid (adenoviry) – pyurie, makrohematurie a negativní bakteriurie;
  • u chronických cystitid – často bakteriurie bez pyurie.

Zobrazovací metody:

• metoda první volby: ultrazvuk ledvin – provádíme vždy při podezření na komplikovanou IMC;
  • struktura renálního parenchymu, velikosti ledvin, pánvičky, kalichů, šířka ureterů a síla stěny močového měchýře;
  • vrozené vady močového traktu; velikost postmikčního rezidua při podezření na poruchu evakuace močového měchýře;
  • diagnostika komplikací: akutní fokální pyelonefritida, absces;
• event. MCUG – k detekci vezikoureterálního refluxu (VUR) a k posouzení tvaru uretry; sterilní primární VUR má tendenci ke spontánní úpravě a nevede k jizvení ledvin, takže není potřeba léčit, proto se vyšetření dělá jen v indikovaných případech; radiační zátěž;
• statická scintigrafie ledvin (dimerkaptosukcinát 99mTcDMSA) – k posouzení funkce renálního parenchymu a stranové funkci ledvin; v indikovaných případech s odstupem 6 měsíců od infekce k posouzení případného renálního jizvení, tzn. chronického poškození ledvin; expozice ionizujícímu záření.

Léčba

Cílem léčby je potlačení zánětu, prevence recidiv, ev. odstranění příčiny (vyřešení obstrukce, extrakce cystolitiázy atd. …). Zásadní je časně zahájená antimikrobiální léčba. Klidový režim, dostatečný přívod tekutin (2,5 l/24 h), pravidelná mikce a defekace jsou režimová opatření, která jsou doporučována jako součásti léčby. Antipyretická terapie dle potřeby (ibuprofen, paracetamol).

Při cystitidě volíme chemoterapeutika, která dosahují vysoké koncentraci v moči, perorálně například nitrofurantoin, trimetoprim, kotrimoxazol.

Délka léčby:

• nekomplikovaná cystitida 3–7 dnů;
• nekomplikovaná nerecidivující cystitida a urethrální syndrom u žen – stačí třídenní léčba;
• recidivující cystitida a u mužů – 7 až 10 dní;
• komplikovaná cystitida – 10 až 14 dní a po odeznění bráníme recidivě jednou dávkou léku na noc po týdny až měsíce.

Při pyelonefritidě volíme látky s vysokou koncentrací i v krvi. Při podezření na pyelonefritidu je nutné ihned zahájit léčbu, každý odklad zvyšuje pravděpodobnost vzniku jizev. Volba antibiotika závisí na regionální prevalenci rezistence patogenů. U nekomplikované pyelonefritidy empiricky podáváme potencované aminopeniciliny a cefalosporiny 2., případně 3. generace.. Při adekvátní léčbě by mělo dojít ke zlepšení klinického stavu během 24–48 hodin. Antibiotickou terapii upravujeme dle kultivace moči a citlivosti. Nebyl prokázán rozdíl mezi perorální a intravenózní léčbou (u dětí od cca 2-3 měsíců). Indikací k i.v. ATB jsou strukturální vrozené vady vývodného močového systému, intolerance p.o. ATB či intolerance tekutin, těžký nebo septický průběh infekce. Doporučená doba antibiotické léčby u dětí je 10–14 dní.

• Podpůrná terapie: extrakty z brusinek mají příznivý efekt u recidivujících IMC (kompetitivní inhibice adherence bakteriálních těl na uroepitel), probiotika (laktobacily osidlují zevní ústí uretry a vytlačují odtud gramnegativní flóru), imunoterapie s aplikací extraktů bakteriálních těl původců IMC.

• Opatření při chronické infekci – doma by se měla denně sledovat diuréza, měřit TK, nabírat moč na kvantitativní bakteriurii, kontrolovat testačními papírky chemické složení moče.

• Lázeňská péče – je dlouhodobým předmětem sporů;
  • musí být spojena s pitím minerálních vod, s navozením určitého režimu pravidelného příjmu tekutin a vyprazdňování.

Prognóza

• závažné pozdní následky jsou vzácné (je to celkem časté onemocnění a myslí se na něj);
• nekomplikovaná dolní IMC má tendenci k recidivám, ale neohrožuje pacienta selháním ledvin;
• komplikovaná IMC má tendenci vyvolat akutní pyelonefritidu a funkce ledvin klesá v důsledku infekce i základního onemocnění (městnání moči);
• hlavní pozdní poškození – vznik jizev, ty vznikají nejčastěji ve věku od 3–4 let;
• ledvina s jizvami nese riziko recidivy infekce, hypertenze, poruchy funkce ledviny;
• vyloženě rizikový faktor vzniku jizev je vezikoureterální reflux, ale i hydronefróza, urolitiáza, nefrokalcinóza aj..

Cystitida vs. pyelonefritida

Cystitida

• nejčastěji mladé ženy (často vztah k sexuálnímu styku), staří muži (permanentní katetrizace močového měchýře);
• KO: dysurie stupňující se při domočování, polakisurie, palpační bolestivostí nad sponou stydkou;
• DG: klinický obraz, kvantitativní bakteriurie, moč + sediment;
  • v moči leukocyty, bakterie a někdy erytrocyty;
  • těžká cystitida může být provázena makroskopickou hematurií.

Akutní pyelonefritida

• KO: tupá bolest v bederních krajinách, horečka, schvácení, těžké formy probíhají pod obrazem urosepse;
• DG: FW, KO, CRP, S-kreatinin (sérová hladina kreatininu bývá zvýšena), moč, ultrazvuk;
  • UZ ledvin k vyloučení blokády odtoku moči a abscesu v ledvině.
• Jodalova diagnostická kritéria:
  • signifikantní bakteriurie;
  • TT > 38 °C;
  • FW > 30 mm/h;
  • CRP > 20 mg/l;
  • k diagnóze nutná alespoň 3 kritéria, bakteriurie vždy.

Chronická pyelonefritida (chronická intersticiální nefritida)

• sonografická resp. RTG diagnóza deformovaného dutého systému a jizev parenchymu ledvin;
• nejčastěji je důsledkem v dětství nepoznaného vezikoureterálního refluxu;
• také jako následek abusu analgetických směsí;
• KO: často probíhá asymptomaticky a je diagnostikována až v pozdním období jako příčina hypertenze a snížené funkce ledvin;
• DG: fyzikální nález není diagnostický, močový nález bývá chudý;
  • proteinurie do 1 g/24 h a leukocyturie;
• v pozdním průběhu chronické intersticiální nefritidy se zvyšuje krevní tlak a proteinurie, což signalizuje zrychlující se progresi.

Malakoplakie

Michaelis-Gutmannova tělíska

Malakoplakie je chronická zánětlivá reakce, která vychází z poruchy funkce makrofágů. Vzniká v terénu chronické bakteriální infekce (E. coli, Proteus spp.) močových cest, se zvýšeným výskytem u imunosuprimovaných pacientů.

Makroskopicky jsou malakoplakie nažloutlé lehce vyvýšené slizniční plaky (3 – 4 cm v průměru). Mikroskopicky jsou léze tvořeny velikými pěnitými makrofágy s granulární cytoplazmou. Granula jsou fagozomy obsahující bakteriální membrány, k jejich akumulaci dochází kvůli poruše fagolysozomální funkce. V dilatovaných fagozomech dochází k depozici kalcia a vznikají typické Michaelis-Gutmannova tělíska.