Clostridium difficile
| Clostridium difficile | |
| Clostridiaceae | |
| Clostridium | |
 Clostridium difficile na krevním agaru | |
| Morfologie | Grampozitivní tyčky, sporulující |
|---|---|
| Vztah ke kyslíku | striktně anaerobní |
| Kultivace | selektivní půdy s cefoxitinem a cykloserinem, půdy s vit. K a heminem (pod UV světlem zelená fluorescence) |
| Faktory virulence | termolabilní toxiny: toxin A (enterotoxin, kódován chromozomálně), toxin B (nekrotizující cytotoxin) |
| Zdroj | kolonizovaný nebo infikovaný člověk |
| Přenos | alimentární cestou (pozření spór, které jsou vylučované stolicí) |
| Onemocnění | postantibiotická kolitida, pseudomembranózní kolitida, toxické megakolon |
| Diagnostika | průkaz toxinů ve stolici, makroskopický obraz u kolitidy (koloskopie), kultivace stolice na selektivních půdách |
| Terapie | ukončit současnou ATB léčbu, probiotika, nitromidazolová ATB, vankomycin |
| MeSH ID | D016360 |
C. difficile je grampozitivní sporulující anaerobní tyčinka. Je přítomen ve střevech 5 % zdravých dospělých a o něco více u dětí a kojenců. Svými toxiny je schopno vyvolat postižení, které se může manifestovat jako lehčí průjmové onemocnění, ale také jako život ohrožující pseudomembranózní enterokolitida.
Tato onemocnění často vznikají v souvislosti s podáním antibiotik (klindamycinu, penicilinů a cefalosporinů), které eliminují normální střevní mikroflóru. C. difficile je rezistentní k mnoha ATB a v případě eliminace normální střevní mikroflóry dojde k přemnožení, jež následně vede k rozvoji klinických příznaků.
Morfologie[upravit | editovat zdroj]
Bakterie typu bacillus – štíhlé tyčinky, velikost je poměrně variabilní. V přítomnosti žlučových solí snadno sporuluje. Vegetativní buňku lehce vydouvají spory, které jsou poměrně málo termorezistentní.
Kultivace a biochemie[upravit | editovat zdroj]
Toto klostridium dostalo jméno podle obtížné kultivovatelnosti, ale to dnes při použití vhodných půd již nemá opodstatnění. C. difficile se kultivuje ze stolice na půdách s obsahem antibiotika cefoxitinu, které eliminuje doprovodnou mikroflóru, ale C. difficile je na něj rezistentní. Rezistentní je i na klindamycin. Ke kultivaci vyžaduje anaerobní atmosféru.
Patogeneze[upravit | editovat zdroj]
Některé kmeny uvolňují toxiny (toxin A a B), které se uvolňují do okolí rozpadem buněk. Jiné kmeny tvoří oba toxiny současně, většina kmenů však netvoří toxiny žádné. Toxiny vyvolávají postižení střeva, které může vyústit v pseudomembranózní enterokolitidu. Ke vzniku klasické pseudomembranózní enterokolitidy dochází součinností obou toxinů (toxin A poškodí buňky střevního epitelu a sníží účinnost imunitního systému, toxin B porušené buňky zcela destruuje). Vznikají tak nekrózy a ulcerace pokryté pablánami. Objevuje se průjem, bolestivé napětí břicha a zvýšená teplota.
Pseudomembranózní enterokolitida může vyústit v:
- toxické megakolon
- ileus
- rupturu střeva ohrožující život pacienta
Podle některých zdrojů představuje velkou epidemiologickou hrozbu blízké budoucnosti zvláště hypervirulentní kmen C. difficile PCR ribotyp 027. Vyšší četnost klinických forem provděpodobně souvisí s vysokou produkcí toxinů.[1]
Diagnostika[upravit | editovat zdroj]
Průkaz c.diff provádíme ze vzorku stolice na selektivních půdách v anaerobní atmosféře. Pro průkaz toxinu používáme latexovou aglutinaci nebo ELISA test. Citlivější je test na kultuře lidských embryonálních plicních fibroblastech, kde toxin vyvolá výrazný cytopatický efekt a je zde možné provést neutralizační test se specifickým antisérem.
Terapie a prevence[upravit | editovat zdroj]
V první řadě volíme symptomatickou terapii, která zahrnuje rehydrataci a vysazení širokospektrých ATB. U těžších průběhů používáme per os podání vankomycinu, lépe fidaxomicin (nevýhodou je vysoká pořizovací cena), při komplikacích jako toxické megacolon lze volit i.v. metronidazol nebo tigecyklin.
Zásadní význam má také obnovení střevní mikroflóry pomocí podání probiotik, zvláště u pacientů léčených antibiotiky. Recentně se také může rozhodnout o transplantaci faeces od zdravého dárce, zejména u pacientů s rekurentními infekcemi.[2]
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ O. Nyč, B. Macková, V. Jindrák: Zprávy CEM (SZÚ, Praha) 2006; 15(10-11): 457
- ↑ Transplantace faeces https://www.bbc.co.uk/news/health-15113440,
Související články[upravit | editovat zdroj]
Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- VOTAVA, Miroslav, et al. Lékařská mikrobiologie speciální. 1. vydání. Brno : Neptun, 2003. 495 s. s. 150-151. ISBN 80-902896-6-5.
- O. Nyč, B. Macková, V. Jindrák: Zprávy CEM (SZÚ, Praha) 2006; 15(10-11): 457
