Neisseria gonorrhoeae

From WikiSkripta

Neisseria gonorrhoeae
Neisseriaceae
Neisseria
Neisseria gonorrhoeae
Neisseria gonorrhoeae
Morfologie Gramnegativní diplokoky
Vztah ke kyslíku aerobní, mikroaerofilní
Kultivace čokoládový agar, Thayer-Martin agar
Antigeny W (proteiny), M (polysacharidy), J
Faktory virulence IgA proteasa, adhezivní povrchové fimbrie, lipooligosacharid (adheze, endotoxin), Opacity faktor, porin,
Zdroj nemocný, asymptomatický nosič
Přenos nechráněný pohlavní styk, perinatálně
Onemocnění kapavka, novorozenecká keratokonjuktivitida
Diagnostika nátěr na sklíčko, výtěr vatovým tamponem a kultivace na obohacených půdách, MOP IV, průkaz DNA (PCR), protilátky v séru, moči a sekretech
Terapie penicilin, ampicilin, cefuroxim, spektinomycin, doxycyklin
MeSH ID D009344
Gramovo barvení – Gonokoková uretritida
Imunofluorescenšní obraz Neisseria gonorrhoae

Bakterie Neisseria gonorrhoeae (gonokok), byla objevena roku 1879 německým lékařem Albertem Neisserem, po němž je také pojmenována. Způsobuje pohlavně přenosnou chorobu gonorhoeaeu, česky zvanou kapavka. Taxonomie:

  • kmene Proteobacteria;
  • třídy Beta Proteobacteria;
  • řádu Neisseriales;
  • čeledi Neisseriaceae;
  • rodu Neisseria (společně například s Neisseria meningitidis).

Vlastnosti[edit | edit source]

Neisseria gonorrhoeae je:

  • aerobní;
  • nesporulující;
  • patogenní;
  • gramnegativní;
  • protáhlá kokovitá - diplokoky;
  • na povrchu se vyskytují fimbrie sloužící k adhezi.

Neisseria gonorrhoeae se v přírodě volně nevyskytuje. Jediným zdrojem její infekce je člověk. Gonokoky jsou velmi citlivé k zevnímu prostředí (změny teplot, vlhkost, běžné dezinfekční prostředky apod.), a proto k přenosu dochází výhradně intimním kontaktem. Bakterie se díky fimbriím pevně vážou na epitel a díky tomu se neodstraní ani proudem moči. Infekce se může šířit směrem do dělohy, bakterie napadají také sliznici rekta nebo faryngu. Během menstruace je usnadněn postup infekce do Falopových tub. Jelikož jsou bakterie velmi citlivé na prostředí, nerozmnožují se v moči a infekce se tedy nešíří do močového měchýře ani do ledvin. Gonokoky jsou také ovlivněny hormony, estrogeny podporují jejich růst, testosteron a progesteron ho inhibují.[1]

Diagnostika[edit | edit source]

CAVE!!! Odebraný materiál je potřeba okamžitě zpracovat! Pokud to není možné, musí se použít transportní medium (vyšší tenze CO2, proteiny, dostatečná vlhkost) pro udržení životaschopnosti gonokoků (velmi citlivé bakterie). Materiál: hnisavý výtok.

Mikroskopie[edit | edit source]

G- diplokoky. Často je lze nalézt v neutrofilech, které je fagocytovaly.

Kultivace[edit | edit source]

Pro kultivaci se užívají selektivní média, jedná se o obohacené agary, které obsahují přídavek škrobu, antibiotik a hovězího séra). Užívá se zejména čokoládový agar a agar obohacený antibiotiky (Thayer-Martin).

Postup kultivace[edit | edit source]

Očkujeme na předehřátý agar (citlivost k nízké teplotě). Optimální růst je zajištěn přidáním zahřáté krve tzv. čokoládový agar nebo ascitické tekutiny do živného agaru a kultivací při 35–37 °C ve vlhké atmosféře obsahující 5–10% CO2. V praxi se většinou čokoládový agar obohacuje antibiotiky a antimykotiky – vzniká tak agar Thayer-Martin obsahující vankomycin, kolistin a nystatin, nebo New York City medium. Růst je pomalý, ale na dobrém médiu rostou za 8–24h v šedých, lesklých, lehce vypouklých koloniích. Podle vzhledu kolonií, antiaglutinability, virulence a schopnosti vyvolat u lidí uretritidu lze rozdělit gonokoky do 4 typů (T1–T4). Nejvíce virulentní kmeny byly shledány T1 a T2 mající četné fimbrie, kmeny T3 a T4 jsou avirulentní.

Testy[edit | edit source]

Pozitivní katalázový test, pozitivní oxidázový test, štěpí glukózu, nezkvašuje maltózu (na rozdíl od meningokoka).

Serologické metody[edit | edit source]

ELISA (přímý průkaz antigenu), nepřímá diagnostika u chronických forem onemocnění.

Faktory virulence[edit | edit source]

Faktory virulence jsou definovány jako působky bakterií, které poškozují hostitele popř. vyvolávají danou nemoc. Neisseria gonnorhoeae disponuje následujícími prostředky:

  • piliny – umožňují velmi pevnou vazbu fimbrií (pilli) na epitel sliznic a odolnost vůči fagocytóze;
  • porin – povrchový protein vnější membrány propouštějící hydrofilní látky, jeho struktura souvisí s citlivostí na antibiotika;
  • LOS (lipooligosacharid)sacharidová část se podílí na adhezi, lipidová část působí jako;endotoxin; LOS také brání lýze neisserií zprostředkované komplementem;
  • Opa protein – zodpovědný za endocytózu vedoucí k likvidaci hostitelské buňky;
  • IgA1-proteasa, β-laktamáza;
  • Transferin, laktoferin a hemoglobin – vazebné proteiny;
  • schopnost genové konverze – gonokoky jsou schopny přeskupením měnit antigenní složky fimbrií, vzniká tak nový sérotyp a hostitel tudíž musí vytvořit nový typ protilátek.

Onemocnění[edit | edit source]

Neisseria gonorrhoeae způsobuje akutní, zánětlivé onemocnění urogenitálního traktu zvané kapavka. Projevem je výtok bělavé tekutiny z močové trubice.

Informace.svg Podrobnější informace naleznete na stránce Kapavka.

Matky, trpící kapavkou, mohou při porodu přenést gonokoky na novorozence, u nich se pak vyvíjí těžká konjunktivitida, tzv. blenorrhoea neonatorum. U žen probíhá onemocnění skrytěji než u mužů, a proto jsou často přenašečkami.

Terapie[edit | edit source]

K léčbě kapavky se dříve používala penicilinová ATB (ampicilin), na které současně většina gonokoků vykazuje rezistenci. Lékem volby jsou proto momentálně cefalosporiny III. generace - cefuroxim, ceftriaxon. Protože se gonokok velmi často vyskytuje jako koinfekce spolu s chlamydiemi, používají se beta-laktamová ATB v kombinaci s makrolidy nebo tetracykliny. Při infekci je třeba přeléčit nakaženého spolu se všemi jeho sexuálními kontakty.

Prevence[edit | edit source]

Zatím neexistuje očkovací látka. Nejdůležitější je ochrana při sexuálním styku kondomy. Při nebezpečí rozvoje blenorrhoey u novorozenců se promývá spojivkový vak Ophtalmo-Septonexem, nebo zředěným roztokem AgNO3.


Odkazy[edit | edit source]

Související články[edit | edit source]

Zdroj[edit | edit source]

  • HORÁČEK, Jiří, et al. Základy lékařské mikrobiologie. 1. vydání. Karolinum, 2000. ISBN 80-246-0006-4.


  • BEDNÁŘ, M, V FRAŇKOVÁ a J SCHINDLER, et al. Lékařská mikrobiologie – bakteriologie, virologie, parazitologie. 1. vydání. Praha : Marvil, 1996. 558 s. ISBN 80-238-0297-6.


  • RYŠKOVÁ, Olga, et al. Mikrobiologie pro studující zubního lékařství. 1. vydání. V Praze : Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0834-0.

Reference[edit | edit source]

  1. BEDNÁŘ, M, V FRAŇKOVÁ a J SCHINDLER, et al. Lékařská mikrobiologie – bakteriologie, virologie, parazitologie. 1. vydání. Praha : Marvil, 1996. 558 s. ISBN 80-238-0297-6.