Yersinia pestis
| Yersinia pestis | |
| Enterobacteriacae | |
| Yersinie | |
 Yersinia pestis na krevním agaru | |
| Morfologie | G− tyčinka |
|---|---|
| Vztah ke kyslíku | fakultativně anaeróbní |
| Kultivace | roste na běžných kultivačních půdách |
| Antigeny | netvoří O specifické postranní řetězce, na povrchu lokalizovaný proteinový komplex F1, virulentní kmeny tvoří proteiny V a W |
| Faktory virulence | povrchové faktory blokující fagocytózu |
| Přenos | styk s nakaženými zvířaty či osobami |
| Onemocnění | mor |
| Diagnostika | záchyt z obsahu pustul, lymfatických uzlin, hemokultury, kostní dřeně |
| Terapie | je citlivá na chloramfenikol, streptomycin, kanamycin, tetracyklin, chinolony |
| MeSH ID | D015010 |
Yersinia pestis je významný patogen vyvolávající morové pandemie. Byla poprvé izolována Alexandrem Yersinem v roce 1894 v Hong Kongu. Mor je bez antibakteriální terapie spojen s vysokou úmrtností. V přírodě byla Yersinia pestis nalezena u několika druhů hlodavců. Yersinia pestis však cirkuluje skrze bleší kousnutí, u lidí se jedná o kousnutí blechy z krysy. Bakterie se dostávají do rány. Přenos z člověka na člověka může nastat přes aerosolové částice, kapénkovou infekcí a vzniká primární morová infekce. V této době je výskyt moru vzácný, vyskytuje se v Africe, Indii, jihovýchodní Asii, Mexiku a na západě USA.[1]
Morfologie[upravit | editovat zdroj]
Yersinia pestis je pleomorfní bakterie tyčinkovitého tvaru s pouzdrem. Jedná se o nepohyblivou tyčinku. Ostatní yersinie jsou pohyblivé. Společnou vlastností, kterou má s Y. pseudotuberculosis a Y. enterocolitica je, že se barví polárně. Tato tyčinka, jako všechny z rodu Enterobacteriaceae, se vyznačuje schopností růstu na jednoduchých laboratorních půdách. Jejich nenáročný růst se pohybuje v teplotním rozmezí od 0–40 °C s teplotním optimem okolo 30 °C.[2]
Antigenní struktura[upravit | editovat zdroj]
Na jejím povrchu je lokalizovaný F1 proteinový komplex, který je protektivním antigenem. Nejsou zde přítomny O-specifické postranní řetězce. Virulentní kmeny tvoří V a W proteiny, jejichž tvorba je vázána na plazmidy.
Patogenita[upravit | editovat zdroj]
Patogenita Yersinia pestis je determinovaná komplexem faktorů, jejichž tvorba je vázána na chromozom a na plazmid. Důležité jsou povrchové faktory, které blokují fagocytózu. Virulentní kmeny této bakterie jsou fakultativně intracelulární parazity, které se množí v makrofázích. Během infekce Yersinia pestis, fakultativně intracelulární bakterie, vykazuje schopnost nejprve napadnout buňky a poté zmařit fagocytózu hostitelské buňky. Během těchto dvou odlišných fází, fáze invaze a fáze antifagocytárních faktorů, pomáhají bakterii v manipulaci hostitelské buňky dovršit každou z těchto funkcí, avšak mechanizmus, přes který Yersinia reguluje tyto funkce během každého kroku, zůstává nejasný. Bakterie je schopna pronikat kromě makrofágů taktéž do epiteliálních buněk. Při invazi v místě poranění vzniká hemoragická pustula, odkud se infekce dále distribuuje do spádových lymfatických uzlin, ve kterých následným zvětšením vzniká dýměj (bubonická forma moru). Později dochází k rozvoji bakterémie a sepse. Může se rozvinou sekundární onemocnění, Pneumonie, což způsobí šíření Yersinia pestis do okolí vykašláváním a infikovaným se rozvine primární pneumonie – plicní forma moru. Když se pacientovi podaří onemocnění překonat, vzniká u něj dobrá imunita.
Diagnostika a terapie[upravit | editovat zdroj]
Diagnostika bakterie se provádí z obsahu pustul, lymfatických uzlin, hemokultury, kostní dřeně a ze sputa. Kultivace je možná na krevním agaru. Bakterie se barví podle Grama.
Při testovaní Yersinia pestis na citlivost vůči antibiotikům se zjistilo, že bakterie jsou citlivé na (chloramfenikol
, streptomycin, kanamycin, tetracyklin, chinolony. Avšak vakcíny proti moru, jehož původcem je Yersinia pestis, jsou v klinickém vývoji.
Jako prevence se v endemických oblastech podává streptomycin. Můžeme vyvolat krátkodobou imunitu při podaní mrtvé vakcíny s protektivním antigenem. Živá vakcína, kde jsou živé oslabené kmeny, je účinnější, avšak použití této vakcíny je schválené jen v některých částech světa. V současné době neexistuje žádná licencovaná vakcína pro prevenci moru v USA a v západní Evropě.
Odkazy[upravit | editovat zdroj]
Související články[upravit | editovat zdroj]
Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]
Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]
- BEDNÁŘ, Marek, Andrej SOUČEK a Věra FRAŇKOVÁ, et al. Lékařská mikrobiologie : Bakteriologie, virologie, parazitologie. 1. vydání. Praha : Marvil, 1999. 558 s. ISBN 8023802976.
- JULÁK, Jaroslav. Úvod do lékařské bakteriologie. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1270-4.
Reference[upravit | editovat zdroj]
- ↑ GOERING, Richard V a Hazel M DOCKRELL. Mimsova lékařská mikrobiologie. 5. vydání. Praha : Triton, 2016. 568 s. s. 402. ISBN 978-80-7387-928-0.
- ↑ BEDNÁŘ, Marek, Andrej SOUČEK a Věra FRAŇKOVÁ, et al. Lékařská mikrobiologie : Bakteriologie, virologie, parazitologie. 1. vydání. Praha : Marvil, 1999. 558 s. s. 271. ISBN 8023802976.
