Tetracykliny

Z WikiSkript

(přesměrováno z Tetracyklin)

Tetracykliny
Obecná struktura tetracyklinů
Obecná struktura tetracyklinů
Zástupci DoxycyklinMediately: ATC kód J01AA02, TigecyklinMediately: ATC kód J01AA12, MinocyklinMediately: ATC kód J01AA08, OxytetracyklinMediately: ATC kód J01AA06, RolitetracyklinMediately: ATC kód J01AA09, TetracyklinMediately: ATC kód J01AA07
ATC JO1AMediately: ATC kód J01A
Mechanismus účinku inhibice proteosyntézy reverzibilní vazbou na 30S ribozomální podjednotku
FK/FD AUC > MIC
Eliminace žlučí (enterohepatální oběh)
Kontraindikace děti, těhotné
Nežádoucí účinky gastrointestinální potíže (dysmikrobie), fotosenzitivita, poruchy růstu kostí a defekty skloviny u dětí

Tetracykliny jsou širokospektrá bakteriostatická antibiotika. Dříve byla hojně používaná v pediatrii, avšak jen do doby, než se zjistilo, že poškozují zubní sklovinu a růstové chrupavky.

Antimikrobiální spektrum[upravit | editovat zdroj]

Tetracykliny mají široké spektrum účinku. Působí na G+ i G−, mykoplasmata, chlamydie, spirochety, některá protozoa (améby). Mnoho kmenů je však rezistentních (mnoho G+ koků, G− aerobních tyček), rezistence je zkřížená. Nepůsobí na Pseudomonas spp., Proteus spp. a Serratia spp.

Mechanismus účinku[upravit | editovat zdroj]

Mechanismus účinku spočívá v inhibici proteosyntézy, a to reverzibilní vazbou na 30S podjednotku ribosomu.

Farmakokinetika[upravit | editovat zdroj]

Podávají se převážně perorálně, nejlépe nalačno, neboť současné podání s jídlem snižuje jejich vstřebávání. S ionty Ca2+, Fe2+, Mg2+ a Al3+ tvoří inaktivní cheláty, což výrazně omezuje jejich absorpci. Proto by se neměly podávat současně s antacidy ani zapíjet mlékem.

Velmi dobře pronikají do tkání a vyznačují se širokou distribucí v organizmu. Kromě CNS penetrují zejména do kostí a zubů. Snadno prostupují placentou, kde představují vysoké riziko poškození plodu. Vylučují se i do mateřského mléka, což znemožňuje jejich použití v těhotenství a během laktace.

Koncentrují se v játrech. Většina tetracyklinů podléhá enterohepatálnímu oběhu (zpětnému vstřebávání ze střeva po vyloučení žlučí). Vylučují se převážně žlučí a ledvinami, přičemž doxycyklin (a také minocyklin) se vylučuje hlavně stolicí.

Farmakodynamika[upravit | editovat zdroj]

Účinek tetracyklinů je bakteriostatický a závisí na době expozice, nikoli na dosažené koncentraci. Postantibiotický efekt těchto antibiotik je nevýznamný.

Nežádoucí účinky[upravit | editovat zdroj]

Tetracykliny mají mnoho nežádoucích účinků, což výrazně omezuje jejich klinické využití.

Ukládají se do kostí, kde interferují s jejich růstem, poškozují zubní sklovinu a vedou k diskoloraci zubů.

Mezi další nežádoucí účinky patří fototoxicita a gastrointestinální obtíže, jako jsou nauzea, zvracení či průjem. Také potlačují přirozenou střevní mikroflóru, což může vést k poruchám krevní srážlivosti kvůli nedostatku vitaminu K nebo ke vzniku superinfekcí.

Může dojít i k tukové degeneraci jater.

Kontraindikace[upravit | editovat zdroj]

Tetracykliny jsou kontraindikovány u těhotných a kojících žen a u dětí do osmi let.

Výjimku tvoří případy jinak prakticky neléčitelných infekcí, jako jsou rickettsiózy, mor, polyrezistentní legionelóza nebo penicilin-rezistentní Treponema pallidum v těhotenství.

Makrolidy na rozdíl od tetracyklinů nepronikají do plodu, a proto nejsou schopny zabránit rozvoji vrozeného syfilisu.

Hlavní indikace[upravit | editovat zdroj]

Tetracykliny se přednostně používají k léčbě infekcí způsobených intracelulárními patogeny, jako jsou Chlamydia, Ehrlichia, Rickettsia, Brucella a Mykoplasma.

Dále se uplatňují při infekcích ve stomatologii, při bakteriálním postižení žlučových, močových a pohlavních cest a u některých antropozoonóz.

Využívají se rovněž v terapii acne vulgaris.

Tetracykliny mohou být alternativou při léčbě penicilin-rezistentního syfilis nebo u pacientů alergických na penicilin, a používají se také při léčbě moru.

Interakce[upravit | editovat zdroj]

Neměly by se kombinovat s betalaktamovými antibiotiky, protože jejich mechanismy účinku se vzájemně oslabují – tetracykliny působí bakteriostaticky, zatímco betalaktamy baktericidně. Výjimkou jsou situace, kdy je cílem pokrýt spektrum různých původců (např. kombinace cefiximu proti Neisseria gonorrhoeae a doxycyklinu proti Chlamydia trachomatis, pokud je nelze klinicky odlišit).

Dále zvyšují účinek PAD, imunosupresiv a digoxinu.

Zástupci[upravit | editovat zdroj]

1. generace: tetracyklin, oxytetracyklin, rolitetracyklin pro i.m. či i.v. podání.

2. generace: doxycyklin a minocyklin.

3. generace: thiacyklin – nemá zkříženou resistenci.

Dnes se v praxi používají pouze doxycyklin a minocyklin.

DoxycyklinMediately: Doxycyklin
  • Velmi lipofilní.
  • Podává se p.o. i parenterálně, jeho absorpce je ovlivněna méně než u ostatních tetracyklinů.
  • Má dlouhý poločas (16 hodin) – dávkování à 12 či 24 hodin.
  • Dávkování – první den 2 × 100 mg, další dny 100 mg à 24 hodin.
MinocyklinMediately: Minocyklin
  • Specifická indikace – akné.
  • Pomerne dobre odolný voči efluxným pumpám ale nie proti ribozóm chrániacim proteínom - jednostranne skrížená rezistencia s doxycyklínom (minocyklín rezistentné baktérie sú rezistentné aj na doxycyklín, ale doxycyklín rezkstentné baktérie môžu byť stále cytlivé na minocyklín).


Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Související články[upravit | editovat zdroj]

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Převzato z[upravit | editovat zdroj]

Použitá literatura[upravit | editovat zdroj]

  • LINCOVÁ, Dagmar a Hassan FARGHALI, et al. Základní a aplikovaná farmakologie. 2. vydání. Praha : Galén, 2007. s. 481-483. ISBN 978-80-7262-373-0.
  • HAVLÍK, Jiří, et al. Infektologie. 2. vydání. Praha : Avicenum, 1990. 393 s. ISBN 80-201-0062-8.
  • LOBOVSKÁ, Alena. Infekční nemoci. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2001. 263 s. ISBN 80-246-0116-8.

Reference[upravit | editovat zdroj]